Nezávislost přitom nikdy neměla znamenat neodpovědnost. Neměla vytvářet dojem faktické nepostižitelnosti soudce ani vylučovat možnost přezkoumání procesních pochybení. Jejím účelem je chránit soudce před vnějšími tlaky při rozhodování sporů. V okamžiku, kdy se však tento princip začne používat jako univerzální odpověď na každou stížnost týkající se fungování soudu, dochází k jeho nebezpečné deformaci.
Český právní řád přitom obsahuje mechanismus, který má právě takovým situacím předcházet. Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, umožňuje podat stížnost na průtahy v řízení, nevhodné chování soudních osob nebo narušování důstojnosti soudního řízení. Orgány státní správy soudů mají povinnost takovou stížnost prošetřit. Klíčové je právě slovo „prošetřit“. Ne pouze formálně vyřídit, ale skutečně zjistit skutkový stav, prověřit tvrzení obsažená ve stížnosti, opatřit potřebné podklady a své závěry řádně odůvodnit.
Praxe však často vyvolává zcela jiný dojem.
Občan podá podrobně zdokumentovanou stížnost. Přiloží časovou osu událostí, listinné důkazy, datové zprávy, upozorní na konkrétní procesní pochybení, průtahy nebo nečinnost. Očekává, že někdo jeho tvrzení skutečně prověří. Místo toho se často dočká několika odstavců, jejichž hlavním sdělením je, že předseda soudu nemůže zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti soudce.
Jenže právě zde vzniká zásadní problém.
Ve většině těchto případů totiž vůbec nejde o přezkum soudního rozhodnutí. Nikdo nežádá změnu rozsudku, nové hodnocení důkazů ani přikázání soudci, jak má rozhodnout. Předmětem stížnosti bývají průtahy, nečinnost, nevyřizování procesních podání, administrativní pochybení nebo způsob fungování soudní kanceláře. To jsou otázky výkonu státní správy soudů, nikoliv nezávislé rozhodovací činnosti.
Přesto se odpovědi často opakují podle stejné šablony. Nezávislost soudce. Nemožnost zasahovat do rozhodování. Nepříslušnost předsedy soudu. A věc je uzavřena.
Právě zde začíná být zřejmé, že se z ústavního principu stává univerzální obranný argument. Nezávislost, která měla chránit spravedlivé rozhodování, se v očích veřejnosti mění v symbol faktické neodpovědnosti a obtížné vymahatelnosti odpovědnosti za procesní pochybení.
Názorně se tento problém ukazuje na postupu Okresního soudu v Nymburce a následném přezkumu Krajským soudem v Praze. Přestože byly namítány otázky týkající se vyřizování procesních podání, průtahů a způsobu výkonu státní správy soudu, podstatná část argumentace byla odmítnuta s odkazem na nemožnost zasahovat do rozhodovací činnosti soudce. Takový přístup však ponechává otevřenou základní otázku: kdo tedy skutečně přezkoumá, zda orgány státní správy soudů splnily svou zákonnou povinnost stížnost řádně prošetřit?
Ještě závažnější je samotná konstrukce kontrolního mechanismu. Předseda okresního soudu posuzuje stížnost na fungování soudu. Předseda nebo místopředseda krajského soudu následně přezkoumává způsob, jakým předseda okresního soudu stížnost vyřídil. Celý proces se odehrává uvnitř jedné soudní soustavy. Neexistuje skutečně nezávislý kontrolní orgán stojící mimo tuto strukturu.
Není proto překvapivé, že veřejnost může získávat dojem, že systém funguje podle starého českého rčení „já na bráchu, brácha na mě“. Problém je však systémový. Kontrolující i kontrolovaný jsou součástí stejné instituce, stejné profesní kultury a stejného organizačního prostředí. Takový model přirozeně vyvolává otázky, zda může být kontrola skutečně nestranná.
O to větší význam má kvalita odůvodnění. Pokud orgán veřejné moci pouze oznámí, že stížnost byla vyřízena objektivně a že žádné pochybení neshledal, aniž vysvětlí, jaké skutečnosti ověřoval, z jakých podkladů vycházel a proč odmítl jednotlivé námitky, nezvyšuje tím důvěru veřejnosti. Naopak ji oslabuje. Transparentnost totiž nevzniká z autority funkce, ale z přesvědčivosti argumentů.
Je paradoxní, že právě justice, která po ostatních orgánech veřejné moci požaduje řádné odůvodnění jejich rozhodnutí, někdy sama při vyřizování stížností používá argumentaci natolik obecnou, že prakticky znemožňuje ověřit správnost jejích závěrů.
Největší riziko však spočívá jinde. Pokud se z principu soudcovské nezávislosti stane univerzální odpověď na každou kritiku fungování soudu, přestane veřejnost rozlišovat mezi nezávislostí a neodpovědností. V očích občanů se začne vytvářet přesvědčení, že soudce sice může rozhodovat nezávisle, ale jeho procesní pochybení prakticky nikdo účinně nepřezkoumá. A právě zde vzniká největší trhlina v důvěře v právní stát.
Důvěra veřejnosti totiž nestojí na přesvědčení, že soudci jsou neomylní. Taková představa je nereálná. Důvěru vytváří jistota, že pokud k pochybení dojde, existuje skutečně nezávislý, objektivní a účinný mechanismus jeho přezkoumání. Mechanismus, který není předem zatížen snahou obhájit vlastní instituci, ale jehož jediným cílem je zjistit pravdu.
Právní stát není založen na neomylnosti soudů. Je založen na jejich odpovědnosti. Nezávislost soudní moci proto nesmí být zaměňována za nedotknutelnost. Pokud se z ní stane zaklínadlo, kterým lze odmítnout téměř každou stížnost, přestává chránit spravedlnost a začíná chránit systém před kritikou. A to je cesta, která neoslabuje jen důvěru občanů v jednotlivé soudy, ale i autoritu celé justice. Skutečně silná justice se totiž nepozná podle toho, že odmítá kritiku. Pozná se podle toho, že je schopna ji poctivě prověřit, přiznat vlastní chybu a napravit ji. Teprve taková justice je nejen nezávislá, ale také důvěryhodná.
Zdroj:
Česká republika. (2002). Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-6
Česká republika. (1993). Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., kterým se vyhlašuje Listina základních práv a svobod. Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-2
European Court of Human Rights. (1994). Ruiz Torija v. Spain, Application No. 18390/91, Judgment of 9 December 1994. Dostupné z: HUDOC – Ruiz Torija v. Spain
European Court of Human Rights. (1994). Hiro Balani v. Spain, Application No. 18064/91, Judgment of 9 December 1994. Dostupné z: HUDOC – Hiro Balani v. Spain
Council of Europe. (2024). European judicial systems – CEPEJ Evaluation Report. Strasbourg: Council of Europe. Dostupné z: CEPEJ – European judicial systems reports
