Charta OSN stojí na jednoduchém, ale zásadním pravidle: zákaz použití síly proti územní celistvosti a politické nezávislosti států. Tento zákaz není relativní, není ideologický a není určen pouze „neposlušným“ zemím. Je univerzální. A právě v tom je pro Spojené státy problém. Od roku 1945 totiž opakovaně jednají, jako by pro ně tato norma platila jen podmíněně – tehdy, pokud neomezuje jejich geopolitické cíle.
V Koreji, ve Vietnamu, v Laosu a Kambodži, v Grenadě, Panamě, Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii – pokaždé jiný příběh, pokaždé stejná právní konstrukce. Hrozba, která se „nesmí nechat vyrůst“. Režim, který je třeba „napravit“. Humanitární katastrofa, kterou „nelze ignorovat“. Boj s terorismem, drogami, diktaturou, extremismem. Rétorika se mění, porušení Charty OSN zůstává.
Opakujícím se rysem amerických vojenských operací je absence mandátu Rady bezpečnosti OSN. Tam, kde jej nelze získat, Spojené státy jednají jednostranně – nebo si vytvoří ad hoc koalici ochotných, která však nemá žádnou právní sílu nahradit kolektivní rozhodnutí mezinárodního společenství. Jde o vědomé obcházení systému kolektivní bezpečnosti, nikoli o jeho nedokonalé použití.
Stejně závažné je trvalé zneužívání článku 51 Charty OSN, tedy práva na sebeobranu. Sebeobrana je v Chartě výjimkou, nikoli nástrojem zahraniční politiky. Přesto Spojené státy po desetiletí prosazují doktrínu „preventivní“ či „preemptivní“ sebeobrany, která v textu Charty vůbec neexistuje. Tento výklad byl opakovaně kritizován mezinárodními právníky, Valným shromážděním OSN i odbornou literaturou – a přesto je nadále používán jako univerzální záminka pro vojenské zásahy.
Zvlášť nebezpečné je porušování zásady nevměšování do vnitřních záležitostí států. Spojené státy si dlouhodobě osobují právo hodnotit legitimitu cizích vlád a podle tohoto subjektivního posouzení jednat – včetně podpory převratů, ozbrojených skupin či přímého odstranění politického vedení. To je přímý rozpor s politickou nezávislostí států, kterou má chránit právě United Nations.
Případ Venezuely tento vzorec pouze potvrzuje. Bombardování území suverénního státu, zásah do jeho vnitřního politického uspořádání a tvrzené násilné přemístění nejvyšších představitelů moci – to vše bez mandátu Rady bezpečnosti, bez existence ozbrojeného útoku na USA a bez jakéhokoli právně relevantního ospravedlnění. Pokud toto není porušení Charty OSN, pak je Charta prázdným papírem.
Nejde přitom o obhajobu konkrétních režimů. Mezinárodní právo není soutěž popularity vlád. Platí právě proto, aby chránilo slabší před silnějšími, ne proto, aby legitimizovalo morální sebeobraz velmocí. Jakmile připustíme, že jeden stát může pravidla porušovat opakovaně a bez následků, přestává jít o právo a začíná jít o hierarchii moci.
Opakované porušování Charty OSN ze strany USA má kumulativní účinek. Nejenže ničí jednotlivé státy, ale erozuje samotné základy mezinárodního řádu. Vede k cynismu, k militarizaci mezinárodních vztahů a k logice, že síla je rozhodující argument. V takovém světě nemají lidská práva ani mezinárodní instituce žádnou skutečnou ochrannou funkci – jsou jen nástrojem selektivního moralizování.
A právě proto je mlčení nepřijatelné. Mlčení lidskoprávních organizací, mlčení politických elit, mlčení médií, která jinak nešetří slovy, pokud je porušitelem „nesprávný“ stát. Opakované porušování Charty OSN nelze normalizovat jen proto, že se ho dopouští hegemon. Každé další přehlédnutí posouvá hranici přijatelného násilí.
Buď bude Charta OSN platit pro všechny – nebo nebude platit pro nikoho. A pokud má svět zůstat světem práva, nikoli světem řízeným bombardéry a únosy, pak musí být opakované porušování mezinárodního práva Spojenými státy pojmenováno, kritizováno a jednoznačně odsouzeno. Jinak se nedíváme na obranu mezinárodního řádu, ale na jeho postupný, tichý rozklad.
