Katolická církev na počátku 15. století procházela hlubokou krizí. Evropu rozdělovalo papežské schisma, kdy si nárok na papežský stolec činilo několik papežů současně. Nejvyšší představitelé církve vedli politické války, vybírali vysoké finanční dávky, prodávali církevní úřady a obchodovali s odpustky. Duchovní život ustupoval světské moci, majetku a politickým zájmům. Právě proti této podobě církve Hus vystoupil.
Jeho hlavní teze byly přitom překvapivě jednoduché. Nejvyšší autoritou je Písmo svaté, nikoliv papež. Skutečnou hlavou církve je Ježíš Kristus. Duchovní mají žít mravným životem a být příkladem věřícím. Církev nesmí obchodovat se spásou ani zneužívat víru k získávání majetku a moci. Pravdu je třeba hledat, milovat a hájit i za cenu osobní oběti.
Právě tyto myšlenky byly pro tehdejší církevní elitu nebezpečné. Pokud by totiž platilo, že papež může chybovat, že autoritou je Bible a že zkažený duchovní ztrácí svou mravní autoritu, začal by se hroutit celý mocenský systém středověké církve. Hus se tak stal symbolem odporu proti instituci, která si zvykla zaměňovat vlastní autoritu za autoritu Boží.
Kostnický koncil Husovi přislíbil bezpečný průchod prostřednictvím císařského glejtu. Přesto byl po příjezdu uvězněn. Následovalo několik měsíců věznění, výslechů a nátlaku, aby své názory odvolal. Hus odpověděl, že nemůže odvolat něco, o čem není přesvědčen, že je nepravdivé. Nežádal revoluci. Žádal důkaz z Písma. Nedostal jej. Místo teologické či právní argumentace přišel rozsudek smrti.
Upálení Husa se stalo jedním z největších morálních selhání středověkého papežství. Církev, která měla hlásat evangelium, umlčela svého kritika hranicí. Místo pokání použila moc. Místo dialogu násilí. Místo pravdy autoritu úřadu.
Paradox dějin však spočívá v tom, že Husovu smrtí jeho myšlenky nezanikly. Naopak. Staly se základem husitského hnutí, které zásadně proměnilo české dějiny. Pozdější reformace v Evropě, včetně Martina Luthera, našla v Husově odkazu významnou inspiraci. To, co mělo být umlčeno, se rozšířilo po celém kontinentu.
Jenže dějiny jsou plné paradoxů. Církev československá husitská, která se k Husovu odkazu hlásí, dnes stojí před otázkou, nakolik je jeho skutečnou pokračovatelkou. Hus kladl mimořádný důraz na znalost Písma, vysokou úroveň teologického vzdělání duchovních, přísnou mravnost a kazatelskou službu. Kritici současného vývoje poukazují na to, že v některých případech se oslabují tradiční nároky na teologickou přípravu duchovních, ubývá systematické biblické práce a církev stále obtížněji oslovuje veřejnost.
Stejně znepokojivý je pohled na řadu chrámů, které zůstávají poloprázdné. Církev, jež vznikla jako reformační hnutí s obrovskou duchovní energií, zápasí s úbytkem věřících, stárnutím členské základny i nedostatkem duchovních povolání. Místo odvážného hlasu ve společnosti často zaznívá opatrná administrativa. Místo zápasu o pravdu převládá zápas o přežití institucí. Místo misijního zápalu bývá patrná rezignace.
Hus nikdy neusiloval o budování nové pohodlné instituce. Chtěl církev, která se nebojí pravdy ani sebekritiky. Církev, která stojí na Kristu, nikoliv na kariérách, funkcích nebo majetku. Církev, která vede lidi k osobní odpovědnosti před Bohem.
Možná právě zde zaznívá největší výzva i po více než šesti stech letech. Husův odkaz není relikvie, kterou jednou za rok připomeneme věncem u pomníku. Je nepříjemnou otázkou adresovanou každé církvi: Žijete skutečně podle evangelia, nebo pouze spravujete vlastní instituci?
A právě proto zůstává Hus nebezpečný i dnes. Nebezpečný pro každou církev, která zamění Krista za moc, pravdu za pohodlí a službu za správu majetku.
Kdyby Mistr Jan Hus dnes vstoupil do mnoha kostelů nesoucích husitské jméno, patrně by nehleděl především na liturgii ani na názvy úřadů. Ptával by se, zda se zde káže Boží slovo, zda duchovní žijí tím, co hlásají, zda lidé nacházejí živou víru a zda je církev ochotna přijímat i nepříjemnou pravdu. A pokud by místo toho nalezl prázdné lavice, duchovní únavu, vnitřní spory, úbytek věřících a vzdalování se vlastním reformačním ideálům, zřejmě by nad tímto stavem nezvítězoslavně nekáral, ale hluboce zaplakal. Ne nad tím, že jeho jméno přežilo staletí, nýbrž nad tím, že odkaz, za který položil život, je znectěn a vyžaduje novou reformu.
Zdroj:
- ŠMAHEL, F., 2013. Jan Hus: život a dílo. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-1046-0.
- HUS, J., 1915. De Ecclesia (The Church). Přel. David S. Schaff. Westport: Greenwood Press.
- PALACKÝ, F., ed., 1869. Documenta Magistri Johannis Hus vitam, doctrinam, causam in Constantiensi concilio actam et controversias de religione in Bohemia annis 1403–1418 motas illustrantia. Pragae: F. Tempsky.
- FUDGE, T. A., 2010. Jan Hus: Religious Reform and Social Revolution in Bohemia. London: I.B. Tauris.
- ŠMAHEL, F. a PAVLÍČEK, O., eds., 2015. A Companion to Jan Hus. Leiden: Brill. ISBN 978-90-04-28054-0.
