Z neurovědného hlediska je klíčové, že prefrontální kortex – centrum kritického úsudku, sebekontroly a vyhodnocování následků – dozrává až v rané dospělosti. Emoční a motivační systémy mozku jsou aktivní dříve. Výsledkem je kombinace morální horlivosti, potřeby identity a sounáležitosti, avšak omezené schopnosti rozlišovat mezi heslem a realitou, slibem a jeho proveditelností. To samo o sobě není patologické. Patologické je, když se tento stav instrumentalizuje.
Psychologie vývoje přidává další vrstvu: mladý člověk hledá, „kdo je“ a „kam patří“. Ideologie, která místo argumentů nabízí morální nálepky a místo odpovědnosti emoční mobilizaci, má v tomto období mimořádně otevřené dveře. V takovém nastavení se nesouhlas stává hříchem a otázka útokem. Kritické myšlení je nahrazeno loajalitou.
Historie tento mechanismus zná až příliš dobře. Hitlerjugend nebyla excesem, ale promyšleným projektem: formovat mladé dříve, než jsou schopni klást nepohodlné otázky. Totalitní režimy 20. století pochopily, že mládež není publikum, nýbrž strategická surovina moci. Podobný princip – byť v jiném kulturním a historickém hávu – provázel i dlouhá období, kdy instituce typu Katolická církev pracovaly s mládeží skrze autoritu, dogma a poslušnost. Ideologie se mění, metoda přetrvává.
Zásadní obrat přichází v přítomnosti. Školský systém, který by měl být hlavní obranou proti manipulaci, selhává v elementární roli. Místo systematické výuky kritického myšlení, práce se zdroji, logické argumentace a mediální gramotnosti nutí mladé přijímat informace jako hotové pravdy. Média jsou prezentována jako autorita, nikoli jako objekt analýzy. Názor je oceňován podle shody, nikoli podle kvality argumentů. Výsledkem je generace přesvědčená, ale nevybavená – schopná opakovat postoje, nikoli je obhájit.
Do tohoto vakua vstupuje digitální prostředí. Sociální sítě a jejich algoritmy zesilují emoce, nikoli pravdu. Vytvářejí názorové bubliny, kde se pochybnost považuje za zradu a kritika za nenávist. Aktivismus se mění v aktivismus bez kompetence: hlasitý, morálně povýšený, analyticky prázdný. Právě zde nacházejí ideologické projekty nejúrodnější půdu.
V českém prostředí je tento model patrný u proevropských stran a hnutí, která se otevřeně či skrytě podřizují globalistickým agendám a pracují s mládeží jako s emočně mobilizovatelným zdrojem legitimity. U subjektů, jako jsou STAN, TOP 09, Milion chvilek pro demokracii či Piráti, jsou mladým systematicky nabízena silná hesla bez odpovědnosti, bez zkušenosti a bez realistické proveditelnosti. Nejde o programy, ale o identitu; ne o řešení, ale o pocit morální převahy. Otázky typu „jak to zaplatíme?“ nebo „jaké to má důsledky?“ jsou vytlačeny morálním tlakem.
Paradox doby je přitom křiklavý: táž mládež je mobilizována k podpoře projektů, které jí objektivně škodí. Pod zástavou „evropských hodnot“ je normalizována komercializace vzdělání, sociální nejistota budoucích generací a válečná rétorika, která z mladých činí rezervoár budoucí mobilizace. Jinými slovy: mladí jsou přesvědčováni, aby nadšeně podporovali systém, jenž je zadluží, zbaví perspektivy a vystaví existenčnímu riziku. To už není idealismus – to je učebnicové zneužití nezkušenosti.
Kořen problému je prostý a zároveň znepokojivý: mladí jsou systematicky učeni, co si mají myslet, nikoli jak mají myslet. Škola rezignovala na roli intelektuální obrany a přenechala mládež médiím, algoritmům a ideologům. Společnost, která zaměňuje vzdělávání za hodnotovou indoktrinaci, nevychovává občany – vyrábí nosiče cizích agend.
Největší hrozbou není idealismus mladých, ale cynismus institucí. Místo aby školství a veřejný prostor vychovávaly kriticky myslící jedince, produkují konformitu a morální poslušnost. Dokud se vzdělávání nevrátí k systematické výuce kritického myšlení, mediální gramotnosti a odvahy klást nepohodlné otázky, budou mladí dál sloužit jako palivo ideologických projektů. A dějiny nás opakovaně učí, že palivo se vždy spálí – nikdy však neřídí směr jízdy.
Zdroje:
- Telzer, E.H., (2017). Social influence on positive youth development: A developmental social neuroscience perspective. In: Advances in Child Development and Behavior. Elsevier, pp. 73–98.
- United States Holocaust Memorial Museum, (n.d.). Indoctrinating Youth. Holocaust Encyclopedia. – Tento text uvádí, jak nacistický režim cíleně využíval školy a mládežnické organizace k ideologickému formování mladých lidí během třetí říše.
- Nazi Germany – Children’s Propaganda (n.d.). Children’s propaganda in Nazi Germany, Wikipedia. –
- American Psychological Association, (2022). Why young brains are especially vulnerable to social media. APA.
- University of North Carolina, (2023). Study shows habitual checking of social media may impact young adolescents’ brain development, UNC..
