Jenže realita začíná stále více připomínat starou českou tradici: navenek vznešené deklarace, uvnitř formalismus, institucionální obrana a administrativní nečinnost.

A právě zde začíná problém, který je mnohem vážnější než jednotlivé konkrétní případy. Pokud totiž stát vytvoří systém ochrany oznamovatelů pouze „na oko“, aniž by měl skutečnou vůli chránit osoby upozorňující na možné protiprávní jednání, stává se celý systém nejen nefunkčním, ale dokonce nebezpečným. Vytváří totiž falešný dojem ochrany tam, kde ve skutečnosti může fungovat pouze institucionální sebeobrana.

Ministerstvo spravedlnosti mělo být klíčovým pilířem ochrany whistleblowerů. Mělo být orgánem, který bude nestranně posuzovat oznámení, chránit oznamovatele před odvetnými opatřeními a garantovat důvěru veřejnosti v celý systém. Jenže čím více se objevují konkrétní zkušenosti s fungováním tohoto mechanismu, tím silněji vyvstává otázka, zda ministerstvo ve skutečnosti nechrání spíše samo sebe, soudní aparát a státní instituce než samotné oznamovatele.

Největším problémem je právě formalismus a nečinnost maskovaná procesními úkony.

Místo skutečného posouzení oznámení často přicházejí úřední odpovědi, které sice formálně existují, ale materiálně neřeší podstatu věci. Oznamovatel upozorňuje na konkrétní vady, možné protiprávní jednání, selektivní postupy nebo represivní kroky vůči své osobě – a stát reaguje několika administrativními větami bez skutečné analýzy podstaty problému.

Ještě alarmující je situace ve chvíli, kdy samotné Ministerstvo spravedlnosti začne být kritizováno za vadnou aplikaci zákona o ochraně oznamovatelů. Právě tehdy se totiž ukazuje skutečný charakter systému. A obraz, který se začíná objevovat, není pro právní stát vůbec lichotivý.

Pokud orgán pověřený ochranou whistleblowerů začne používat restriktivní výklady, zlehčovat možné represivní dopady vůči oznamovateli nebo bagatelizovat konkrétní procesní vady, celý systém ztrácí důvěryhodnost. Oznamovatel pak přestává být vnímán jako osoba chránící veřejný zájem a začíná být považován spíše za problém, kterého je třeba administrativně „odbavit“.

To je mimořádně nebezpečný trend.

Ochrana oznamovatelů totiž nikdy neměla spočívat pouze v tom, že stát vytvoří formulář, datovou schránku a několik úředních postupů. Smyslem evropské whistleblower legislativy bylo zabránit tomu, aby byli lidé upozorňující na možné protiprávní jednání vystaveni represím, procesnímu tlaku nebo institucionálnímu umlčování.

Jenže právě zde začíná česká realita narážet na vlastní limity.

Ministerstvo spravedlnosti často přistupuje k celé problematice způsobem, který působí spíše jako obrana státních institucí než ochrana oznamovatelů. Jakmile se oznámení dotkne citlivých oblastí – justice, insolvenčních řízení, státních institucí nebo postupů veřejné moci – začíná být patrný zcela jiný přístup než ten, který byl veřejnosti prezentován při přijímání zákona.

Místo materiálního posouzení přichází formalismus. Místo ochrany oznamovatele přichází procesní redukce problému. Místo skutečné analýzy se hledají důvody, proč věc administrativně uzavřít.

A právě zde se začíná měnit ochrana oznamovatelů v pouhou institucionální kulisu.

Ještě závažnější je role Úřadu vlády České republiky. Pokud se občan obrátí na vládu s tvrzením, že samotné Ministerstvo spravedlnosti selhává při aplikaci zákona o ochraně oznamovatelů, očekával by alespoň minimální systémovou reflexi problému. Vláda přece není pouze pasivním administrativním pozorovatelem. Je vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá za fungování státní správy jako celku.

Namísto toho však často přichází strohá a alibistická odpověď: Úřad vlády není příslušný, nemůže přezkoumávat ministerstva a věc byla postoupena zpět právě tomu orgánu, proti jehož postupu stížnost směřovala.

Takový postup je sice formálně pohodlný, ale z hlediska důvěry občanů v právní stát působí katastrofálně.

Občan totiž fakticky dostává zprávu: stát si své vlastní postupy přezkoumá sám. Pokud máte problém s Ministerstvem spravedlnosti, obraťte se znovu na Ministerstvo spravedlnosti. Pokud tvrdíte, že ochrana oznamovatelů nefunguje, systém Vám odpoví dalším formálním dopisem.

Tím se však vytváří něco mnohem nebezpečnějšího než obyčejná administrativní chyba. Vzniká atmosféra institucionální beztrestnosti a nedotknutelnosti státní moci.

A právě zde začíná být ohrožen samotný smysl whistleblower ochrany.

Whistleblower totiž nevstupuje do konfliktu s anonymním systémem. Upozorňuje na konkrétní osoby, konkrétní postupy a konkrétní selhání veřejné moci. Pokud stát není schopen zajistit skutečně nezávislé a důvěryhodné posouzení těchto oznámení, celý systém ochrany oznamovatelů se mění v prázdnou legislativní skořápku.

Největším problémem však není jen samotná nečinnost nebo formalismus. Největším problémem je odrazující efekt, který takový přístup vytváří.

Každý další potenciální oznamovatel totiž velmi dobře vidí, co se děje. Vidí, že upozornění na možné protiprávní jednání může vést k dlouhodobému procesnímu tlaku, administrativnímu vyčerpání, reputačnímu poškození nebo k tomu, že stát jeho podání jednoduše utopí v nekonečném koloběhu formálních odpovědí.

To je přesně ten „chilling effect“, před kterým evropská legislativa varovala.

Stát tím vysílá nebezpečný signál: upozorňovat na problémy se nemusí vyplatit.

A právě v tomto bodě přestává být problémem jen nečinnost jednotlivých úředníků. Začíná jít o mnohem hlubší krizi důvěry v právní stát, ve fungování veřejné správy a v samotnou schopnost České republiky chránit osoby jednající ve veřejném zájmu.

Ministerstvo spravedlnosti i Úřad vlády dnes stojí před zásadní otázkou: chtějí skutečně chránit oznamovatele, nebo pouze udržovat administrativní iluzi ochrany oznamovatelů?

Protože mezi těmito dvěma věcmi je obrovský rozdíl.

A právě podle odpovědi na tuto otázku bude jednou hodnoceno, zda český zákon o ochraně oznamovatelů představoval skutečný civilizační posun, nebo jen další formální legislativní dekoraci bez odvahy postavit se vlastním institucím.

Zdroje

1.      EUROPEAN PARLIAMENT AND COUNCIL OF THE EUROPEAN UNION, 2019. Directive (EU) 2019/1937 of the European Parliament and of the Council of 23 October 2019 on the protection of persons who report breaches of Union law. Official Journal of the European Union, L 305, 26 November 2019. Dostupné z: EUR-Lex – Directive (EU) 2019/1937

MMINISTRY OF JUSTICE OF THE CZECH REPUBLIC, 2022. Comparative Study on Whistleblower Protection. Prague: Ministry of Justice of the Czech Republic. Dostupné z: Comparative Study on Whistleblower Protection  

WHISTLEBLOWING INTERNATIONAL NETWORK, 2026. How Effective is Whistleblower Protection in the EU? Brussels: WIN. Dostupné z: How Effective is Whistleblower Protection in the EU?  

MORÁVEK, J. a PICHRT, J., 2024. The Legal Framework of Whistleblowers' Protection in Ukraine and in the Czech Republic. Societas et Iurisprudentia. Dostupné z: The Legal Framework of Whistleblowers' Protection in Ukraine and in the Czech Republic  

REUTERS, 2025. EU court fines five countries for lacking whistleblower protection. Reuters, 6 March 2025. Dostupné z: Reuters – EU court fines five countries for lacking whistleblower protection