V současné době velí odborový boss pan Zavadil opět do boje. Ukazuje se dokonce jako radikálnější, než členská základna. Smutně konstatuje, že té se do stávky nechce, i když on sám by do toho šel.

Ani si nevzpomínám, kdy jsem slyšel vrchní odboráře brojit proti zaměstnavatelům, vlastníkům. Jakoby se potichu a nenápadně odborové centrály proměnily ve svého druhu politické strany. Jsou z principu vždy v opozici proti vládě, nikdy nenesou za nic odpovědnost. Jejich svatou povinností je nesouhlasit, protestovat, pohoršovat se – a to vše takovým tím lidovým způsobem, aby měl člověk dojem, že se tak činí jeho slovy, neboť odboroví vůdci jsou, sakra, taky jenom vobyčejný lidi a servítky si neberou.

Hospodská rétorika a okázalé siláctví maskuje skutečnost, že odboroví vůdci jsou od obyčejných lidí odtrženi podobně, jako stranické špičky od voličů.

Demonstrace proti vládě o víkendu skončila vlažně. A pan předseda, místo aby reprezentoval vůli svých členů, aktivisticky hledá spojence pro generální stávku. Nejlépe celotýdenní.

Dejme tomu, že by se mu podařilo v nějakou vhodnou chvilku před vánoci zastavit práci a navozit autobusy do pražských obchodních center masu státem ožebračených zaměstnanců. Pravda, dopoledne by si museli povinně trochu zahartusit před Úřadem vlády. A kdyby se stávkovalo ještě den, dva navíc, stihlo by se i vánoční cukroví. Bylo by to krásné. Obchodníci by měli žně, stát by vybral na DPH. Jen ten zaměstnavatel by nevyráběl, nedodával, netržil. A pan Zavadil by mohl médiím vyprávět, jak vládě zle zatopil.

Věru nevím, co si odbory od stávkování proti vládě slibují. Také nevím, proč se více neozvou zaměstnavatelé. Stávka poškodí jak je, tak nakonec zaměstnance samotné. Zkomplikují život těm, kteří mají na vládu možná také pifku. A snad získají popularitu u těch, jimž zlost na politiky v Praze zatemňuje racionální uvažování. A o to asi jde především. Pánové, nechcete si založit politickou stranu? Já vím, nechcete.