Jasným dokladem toho je pokoutní prosazování, tedy potichu a mimo parlament, tzv. Klausovy výjimky.  Konkrétně řešeno přistoupení k Protokolu 30,  znamenající, že  Česko bude mít výjimku při uplatňování Listiny práv Evropské unie v hlavě 4 s názvem Solidarita,  ve spojení s připravovaným  vládním zákonem o stávce.  Výjimku si vydobyl Václav Klaus kulantně řečeno ústavně nestandardně , když odmítal,  dokončit ratifikační proces Lisabonské smlouvy přesto, že s Lisabonskou smlouvou, podotýkám bez výjimek a jakýchkoliv dodatků, vyslovily souhlas obě komory parlamentu a Ústavní soud potvrdil její soulad s Ústavou ČR.

Listina práva svobod evidentně obtěžuje

Dá se předvídat, že omezením platnosti Listiny práv Evropské unie v ČR se  snaží  pravice vytvořit si podmínky proto, aby bylo možné  odstranit  českou Listinu základních práv a svobod z našeho ústavního pořádku. Ta jediná totiž  ještě brání bezbřehé privatizaci vzdělání, zdravotní péče a dalších veřejných systémů, omezení  práv a svobod občanů na úkor bezskrupulózního byznysu.

Senát Parlamentu ČR  před  lednovou Evropskou Radou přijal usnesení, ve kterém žádá vládu ČR, aby odstoupila na evropské úrovni od  tohoto požadavku. Za prvé proto, že Klausova výjimka nebyla projednán v souladu s národní ani evropskou legislativou. Za druhé proto, že se obával, že jejím přijetím dojde ke snížení ochrany sociálních práv občanů ČR. Posledním požadavkem Senátu bylo, aby přistoupení k výjimce bylo odděleno od přístupové smlouvy s Chorvatskem. Poslední požadavek od té doby ztratil aktuálnost, protože ratifikace přístupové smlouvy s Chorvatskem již probíhá.

Pokud se týká snížení ochrany sociálních práv Evropský soudní dvůr od té doby přijal judikát, ve kterém shledává, že Listina práv EU platí bez ohledu na Protokol 30. Logický závěr pak  by z toho měl být,  že se tímto výrokem Evropského soudního dvora Klausova výjimka stala naprosto bezpředmětná, pokud chtěla jakýmkoliv dopadům Listiny bránit.  Pak platí ještě silněji požadavek č. 1 usnesení Senátu na odstoupení od tohoto požadavku.

Evropa v užaslém nechápání

Evropa je navýsost demokratickým projektem, i když  se mnozí v Čechách snaží českým občanům vsugerovávat opak. To se ukázalo i při jednání Ústavního výboru  Evropského parlamentu  o uplatňování Protokolu č. 30 v ČR, kde zastupovala Senát Parlamentu ČR a stanovisko Senátu obhajovala. Spolu se mnou měli možnost vystoupit předsedové evropských výborů obou komor českého parlamentu z nejsilnější vládní strany.  Zejména europoslanci ze starých členských zemí  absolutně nechápali, jak je možné, že prezident republiky  jako jednotlivec může měnit vůli parlamentu, nejvyšší demokratické instituce v zemi, aniž k tomu má kompetence. Ani to, že za dva roky od přijetí Lisabonské smlouvy vláda nedokázala svůj požadavek vůči evropské Radě projednat ve vlastním parlamentu. Popularitě prezidentově  požadavku nesvědčilo  ani vydírání  kolem přijetí Lisabonské smlouvy, kdy na podpis Václava Klause čekala celá Evropa. Šéfové vlád a hlavy evropských státu, nikoliv Evropská Rada jako instituce, v té chvíli přislíbili, že o požadavku českého prezidenta budou jednat při jednání o další přístupové smlouvě. Přesto, že se nejedná o závazek Evropské Rady, požadavkem české vlády  se unijní instituce  zabývají.

Česká strana je držitel problému.

Žádný demokrat nemůže dopustit, aby prezident či vláda svévolně měnila vůli Parlamentu. Jeden ze základních principů demokracie je vyváženost mocí v zemi. Suverénem  je podle českého ústavního práva parlament, nikoliv vláda, dokonce ani ne prezident. Přitom jediné parlamentní stanovisko k přistoupení k Protokolu č. 30, Klausově výjimce, je již výše zmíněné , zcela zřetelné usnesení Senátu. Přesto jsem vyzvala  při jeho projednávání premiéra Nečase, aby si o mandát řekl  v obou komorách  parlamentu dříve, než bude na Evropské Radě tlačit všechny členské země do změny Lisabonské smlouvy a k ratifikaci tohoto požadavku a nevystavoval ČR další blamáži na mezinárodní úrovni.