Proč to tak trvalo? Situace je velmi jednoduchá. Jednak byla vyhláška ze dvou resortů. První věc, co jsem musel udělat, aby se stala resortní vyhláškou ministerstva zdravotnictví, což je technická věc. Ale ta druhá záležitost byla daleko složitější. Abychom, a tady prostřednictvím pana předsedajícího jistě pan profesor Žaloudík, respektive pan senátor Žaloudík, koneckonců můj bývalý děkan, kamarád, já bych si troufl říci přítel, s kterým jsme zakládali v Brně první onkologickou indikační komisi...
On si to, teď nevím, jestli zase někoho neurazím, on si to Honza pamatuje velmi dobře jako já, se kterým jsme měli samozřejmě řadu odborných diskusí, ne vždycky jsme se shodli, ale nakonec to bylo ku prospěchu pacientů, já věřím, že to bude i v tomto případě, tak on by to uměl dobře vysvětlit, jak vlastně vzniká rozhodnutí o povinném očkování, pokud se do něj nezapletou politici, a rozhoduje to odborná veřejnost, resp. Světová zdravotnická organizace. To rozhodnutí o povinném očkování vzniká tak, že musí být dostatečně silný průkaz, že tímto způsobem vzniká kolektivní imunita. Ta situace, aby vůbec mohla vzniknout kolektivní imunita, musí být splněno několik podmínek. Ta první podmínka musí být, že ten mikrob, většinou je to bacil, někdy je to vir, ale většinou bacil, není přenosný jinak než z člověka na člověka. Ta druhá podmínka je ta, že při určité hladině proočkování dojde k eradikaci, tedy zmizení, eliminaci toho mikroorganismu z populace. Ani jedna z těchto podmínek u covidu není splněna. Tady není žádná horní hranice, jaká by musela být povinným očkováním dosažena, abychom dosáhli kolektivní imunity, a ten virus není virem typickým pro člověka, ten virus běžně mají další savci, mají ho i některá další zvířata, např. mol byl využit k výrobě vakcíny Novavax.
Takže z toho důvodu mně medicínsky ta vyhláška vadila. Stejné stanovisko měla WHO, stejné stanovisko k povinnému očkování měly některé odborné společnosti. Já jsem teď diskutoval o druhém aspektu povinného očkování, které není plošné, ale které je cílené na určité skupiny. Ta debata, kterou jsme vedli, tak byla jednoduchá. Ta debata se týkala, já jsem chtěl mít naprosto jasně odborně. Týkala se vojáků. Z toho prostého důvodu, že naši vojáci se účastní misí v zahraničí, v řadě těch misí je nezbytné, aby byli očkováni. Pokud by např. NATO, jehož jsme členy, vyžadovala, aby vojáci účastnící se misí byli povinni očkováni, tak bych to musel nějak řešit v české legislativě. Týkala se samozřejmě další skupiny, kterou byli policisté, kteří se zúčastňují například mise na Kypru. Zase jsem musel velmi pečlivě zvažovat, jestli tato podmínka je nutná. Ale proočkovanost policistů, proočkovanost vojáků je tak vysoká, že jsem dospěl nakonec po diskusi s národním institutem k závěru, že to nutné není.
Pak tam byla profesní skupina, o které jsem se bavil, o které jsem diskutoval, a tu myšlenku jsem stále úplně neopustil, protože my tady máme profesní skupinu, která je extrémně zatížena, a to je profesní skupina lékařů pracujících na oddělení infekčního lékařství a profesní skupina lékařů, a teď nejenom lékařů, sester, všech zdravotníků pracujících na jednotkách intenzivní péče. Předpokládám, že za ty dva roky jste se všichni v některé ze svých nemocnic, senátních obvodů, stavili, viděli jste ty jednotky intenzivní péče, viděli jste, v čem ti zdravotníci musí pracovat, viděli jste, co si musí na sebe oblékat. Věc, kterou jsem chtěl udělat, tak jsem chtěl, aby nástroje, stále ji chci udělat, diskutuji o tom s výborem, Společností infekčního lékařství, pan primář Dlouhý, který ho reprezentuje, i v tom institutu pro boj s pandemií nebo s covidem, tak nějakým způsobem to přepracovává a dává do formy finální legislativní úpravy, tak tito lékaři, tito zdravotníci by měli mít vyšší riziko, protože covid nezmizí.
Oni budou zřejmě vystaveni tomu, že pokud se jim tam objeví pacient covid pozitivní, že budou muset být v tom, čemu se říká, já se teď velmi omlouvám za ten termín, doufám, že nebudu peskován na sítích, já neumím jiný, v tom „atombordelu“, že budou muset být oblečeni, zpoceni a budou se muset do něj převlékat. Stejně tak na infekčních odděleních to riziko je daleko větší, zvlášť když se ten covid dostane do situace, že to bude smrtelné onemocnění, vážné onemocnění, ale začneme se k němu chovat opravdu jako k jednomu z mnoha vážných onemocnění, v tomto případě jednomu z nejvážnějších virových onemocnění. Tam je vysoce pravděpodobné, že pokud budu chtít zásadním způsobem navýšit rizikový příplatek pro tyto odbornosti, bude tam muset být nějaká forma očkování.
Každý lékař, který tam bude chtít nastoupit, tak si bude moct vybrat, jestli se nechá naočkovat, a tedy nějakým způsobem kompenzovat toto riziko. Protože ale ani tento argument nebyl dostatečně silný, aby se zavádělo povinné očkování, nebylo možné tu vyhlášku nějakým způsobem po diskusi s odbornou veřejností, prostřednictvím pana předsedajícího, já si myslím, že když tady vidím paní poslankyni Dernerovou, kolegyni Dernerovou, která sedí v České lékařské komoře, tak ví, že i tam ta diskuse nebyla úplně tak jednoduchá, jak to možná navenek opticky vypadá. Protože ty informace nebyly pro mě jako pro lékaře dostatečně přesvědčivé, tak jako ministr zdravotnictví jsem se rozhodl, že se nebudu rozhodovat politicky, ale že dám na doporučení odborníků, proto jsem tu vyhlášku finálně zrušil.
To ale neznamená, že očkování není ta správná cesta. To neznamená, že očkování není důležité, to neznamená, že očkování nezachraňuje lidské životy. Musí být dobře nastaveno, tak aby hladina protilátek kulminovala ve chvíli, kdy kulminuje riziko nákazy a kdy ti lidé jsou nejvíce ohroženi, tak jak je to u řady dalších očkování, které se v pravidelných intervalech provádí. Ano, ta prvotní naděje, že virus, koronavirus, bude tím virem, u kterého jedna očkovací dávka povede k dlouhodobé imunitě, se ukázala lichá. Zřejmě to takto nebude. Zřejmě se budou vyvíjet a měnit vakcíny tak, jak se mění například u daleko méně závažného onemocnění, jiným virem, tedy u toho, čemu se lidově říká chřipka.
Tím bych si dovolil odpovědět i na druhý dotaz, který tady padl. Ano, u bakteriofágu a u bakterionosičů je to jasné. Jenže tady se bavíme o virech. Vironosič, když jsem si teď rychle na mobilu prohlížel, je internetový server. Žádní vironosiči mezi pacienti, a to oba víme, já vím, že to bylo myšleno v té akademické nadsázce, nejsou. Ale má naprosto pan profesor Žaloudík pravdu v jedné věci, já se omlouvám, prostřednictvím pana předsedajícího, pan senátor Žaloudík má pravdu naprosto v jedné věci. Ta debata by se měla vrátit do odborných kruhů, měla by se debata o této nemoci vrátit do, ne akademických kruhů, ale do kruhů odborníků, kteří by měli seriózně začít diskutovat, co dál.
My můžeme využít našeho předsednictví v EU tím, že to budeme stimulovat. I to je důvod, proč jsem rád, že se uvolňují opatření, i to je důvod, proč jsme se přidali k zemím, proč jsem rád, že jsme se přidali k zemím, jako je Dánsko, Norsko, Anglie, Irsko, zdá se, že i Švédsko, že tedy budeme moct říct, existují i jiné způsoby, jak se efektivně poprat s tímto onemocněním, chránit naše obyvatele, jak efektivně plánovat, co a jak dál, jak být připravený na to, že dojde ke zhoršení nebo se objeví nová mutace a my dokážeme na to být připraveni. Ale jedna z věcí, já se strašně omlouvám, že s tím stále dokola obtěžuji, jedna z věcí, kterou k tomu potřebuji, je alespoň po dobu omezenou pandemický zákon. Do té doby, než se mi podaří připravit kvalitní novelu zákona o ochraně veřejného zdraví.
Chtěl bych využít té příležitosti a říct ještě jednu věc. Tady je řada smrtelných onemocnění, máme tady řadu typů rakovin. Myslím si, že kdyby někdo objevil očkovací látku, kterou si budete píchat jednou za půl roku, nezemřete na některý typ rakoviny, tak ten člověk dostane Nobelovu cenu. Existují očkovací látky např. proti papilomaviru, které snižují riziko vzniku rakoviny děložního čípku. Je dobře, že se tyto nové očkovací látky postupně dostávají do schémat, že jsou plně hrazeny, že jsou nabízeny. Ale přístup zemí je různý. Ten přístup zemí úplně nesouvisí s tím, jak je v těch zemích silná demokracie nebo jak my tu demokracii v těch zemích vnímáme. Je třeba si říct, že Brazílie byla jedna z prvních zemí, která zavedla povinné očkování proti papilomaviru a karcinomu děložního čípku. Nejenom u děvčat, ale i u chlapců. Jsou země naopak, které jsou bašty demokracie a zatím váhají, zda toto očkování dostat do národních legislativ, zda to očkování má být hrazeno.
Je asi irelevantní debatovat o tom, jestli očkování je nebo není přínos medicíně. Je to přínos medicíně. Myslím si, že nikdo nepochybuje o tom, že to je přínos medicíně. Na druhé straně je potřeba si uvědomit, že každý přínos, každý lék, každý preparát má svoje vedlejší účinky, má komplikace. Proto jsou tady lékaři, proto jsou tady doporučení, kteří zvažují, a měli by zvažovat, vždycky tu individuální situaci. Pokud se z léků nebo z preparátů stane politikum, je to vždycky k neprospěchu těch pacientů.
Já bych byl rád, aby ta diskuse byla, děkuji za to, tím bych si dovolil ukončit, prostřednictvím pana předsedajícího, panu poslanci Žaloudíkovi, že to v této rovině není, že je to odborně vedená debata, že se bavíme o tom, jak co nejlépe postupovat dál, jak racionálně postupovat dál, jak vrátit naši společnost k normálnímu životu, jak pracovat s tímto smrtelným onemocněním, které se šíří ve vlnách, jak z toho nedělat, pokud to jenom trošku bude možné, politikum. Pokud v této rovině ty debaty zůstanou, tak si myslím, že máme šanci všechno někam posunout.
Děkuji.
