Nebyl to Jan Zlatoústý, jemuž lidé visí na rtech. Ba ani průlomový stratég. Štrougal byl špičkový manažer. Už jako ministr zemědělství a pak vnitra v 60. letech. A o to víc v čele federální vlády v letech 1970 – 1988. To tehdy jsme se stali středoevropskou energetickou velmocí. Stojí-li výroba kWh proudu pár desítek haléřů i dnes, dokázal to Štrougalův kabinet. Zacházet s tím, co dal dohromady, jako s naší kolektivní investicí i dnešní vláda, žijeme v úplně jiné zemi. Industriálním lídrem jsme byli už v c. a k. monarchii. Takovým suverénem průmyslové extraligy, jako „za Štrougala“, však ještě nikdy dřív ani pak. Rekordní rozměr měla potravinová soběstačnost. I tempo a civilizační přínos bytové výstavby. A řada dalších výkonů, které teď statistika zbaběle zatlouká. Měly ty roky i vady na kráse? Bezpochyby. Mnohé pod tlakem studené války. Jiné pod tíhou schémat, jimž ujel vlak. Lubomír Štrougal mezi jejich kazatele nepatřil.    

Dějiny píše vítěz. Ten dnešní je mrzačí k nepoznání. Čeká ho mamutí bumerang. Má na svědomí „snědený krám“. Skanzen „neudržitelného nerozvoje“ (řečeno s Honzou Skalickým, jedničkou v žebříčku dopravních expertů). Lépe bude už jenom hrstce. Opak zaskočí i většinu středních vrstev. Tím víc poroste hlad po manažerech Štrougalova formátu. Co umí prosadit rozvoj pro velkou většinu - a dát přitom zelenou i podnikavé invenci. Nenechat ušlapat žádného Františka Čubu – a nedopustit ani samoděržaví oligarchů. Včera bylo pozdě. Tím dřív si to musíme vynutit teď.