Když vláda Petra Fialy v roce 2022 zablokovala několik webů s odkazem na „dezinformace“, tvrdila, že se jedná o výjimečný krok v mimořádné situaci. Dnes, tři roky poté, je zřejmé, že to byl začátek nového normálu, nového režimu. Mechanismus cenzury zůstal, jen se sofistikoval a institucionalizoval v rámci tzv. KoStraKoV (Koordinátora strategické komunikace vlády O. Foltýna). Ten sice nemá oficiální pravomoc zakazovat obsah, ale vytváří prostředí, v němž platformy a novináři vědí, co „se smí“ a co „už je za čárou“. Efekt je stejný – autocenzura, strach, ticho a vydávání komunikačních karet.
Nedávné úniky dat a podezřelé transakce spojené s kryptoměnami, které mají zasahovat i osoby napojené na státní instituce či vládní strany, jsou přímo výbušné. Místo vyšetřování, otevřenosti a veřejné diskuze ale přichází mlčení, bagatelizace a opět – útok na ty, kdo o kauze informují. V některých případech jsou označeni za „dezinformátory“, aniž by se kdokoli pokusil jejich zjištění věcně vyvrátit. Nová ministryně spravedlnosti s pochybným akademickým titulem E. Decroix má jasný úkol: kauzu kolem bitcoinů uklidnit a uklidit.
Je příznačné, že podobné aféry zažívaly i vlády s autoritářskými sklony, kauzy byly ignorovány, umlčovány a překrývány „strategickou komunikací“. Vláda, která se dříve oháněla transparentností, dnes využívá státní komunikaci k zahlazení nepohodlné pravdy a odvádění pozornosti jinam. Například k evergreenu s názvem Čapí hnízdo.
Jak se blíží volby do Poslanecké sněmovny, atmosféra houstne. Kritické hlasy čelí stigmatizaci, nové strany a hnutí jsou automaticky spojovány s „hrozbou pro demokracii“, případně za páté ruské kolony nebo proruské šváby. KoStraKoV přitvrzuje rétoriku a média čelí zvýšenému tlaku, aby „nevytvářela paniku“. Mezitím pokračují pokusy omezit svobodu projevu zákonnou cestou, například návrhy na zákaz komunistických a „jiných“ symbolů včetně srpu a kladiva. Případně přes různé ověřovatele faktů na sociálních sítích, jako například Demagog. Ti určí, zda je váš příspěvek označen za „závadný“, nebo nikoliv. Samozřejmě dle jejich nejlepšího vědomí a svědomí, absolutní pravda, ale neexistuje. Nebo snad ano?
Je paradoxem doby, že liberální vláda používá neliberální prostředky ve jménu obrany demokracie. V souběhu s těmito jevy přichází vládní propaganda, často prezentovaná jako „komunikační strategie“. Není výjimkou, že oficiální vyjádření kabinetu zcela popírají realitu, například stav státních financí, energetické politiky nebo vlivu Evropské unie na domácí legislativu. Pravda se stává nástrojem výkonu moci, nikoli cílem diskuze.
V situaci, kdy vláda:
- blokuje média bez soudního rozhodnutí,
- delegitimizuje opozici nálepkováním,
- zamlčuje závažné aféry s dopady na veřejné finance,
- obnovuje principy cenzury skrze pseudonárodní „komunikační centra“,
- kriminalizuje historické symboly a ideové oponenty,
...je nutné otevřeně říci: Došlo ke změně systému. Ne takové, o které by hlasoval parlament, ale takové, která se udála skrze mocenskou praxi. Systém Fialovy vlády není totalitní, ale přestal být plně demokratický a má jasné autoritativní prvky.
V kontextu blížících se voleb by si občané měli položit otázku: Nejde jen o to, kdo vyhraje. Jde o to, zda volby probíhají v prostředí férové soutěže, nebo v podmínkách tiché manipulace a tzv. studených pučů, kde je veřejný diskurz řízen shora a pravda podmíněna „bezpečnostním zájmem“. Skutečná demokracie nespočívá v tom, že jednou za čtyři roky vhodíme lístek. Skutečná demokracie znamená moci mluvit, kritizovat, být slyšen – a nebát se.
