A zde je nutné říci bez obalu:

Každý, kdo volá po zrušení Benešových dekretů, volá po zrušení trestu pro ty, kteří kolaborovali s nacistickým režimem.
Není to nic jiného než pokus o jejich morální rehabilitaci.

Landsmanšaft zpochybňuje samotný princip poválečné spravedlnosti

Sudetoněmecký landsmanšaft dlouhodobě staví své politické požadavky na premisách, které jsou nejen historicky zkreslené, ale především právně toxické. Dekrety prezidenta republiky nebyly nahodilým aktem pomsty, ale součástí širšího rámce poválečného vyrovnání, který byl v souladu s mezinárodním právem a přijat s podporou Spojenců.

Tvrdit dnes, že jejich zrušení je požadavkem „spravedlnosti“, znamená ignorovat jednoduchý fakt:
Většina osob postižených majetkovými opatřeními nebyla obětí, nýbrž aktivními podporovateli nacistického rozbití republiky.

Landsmanšaft chce těmto lidem vrátit ctnost a smazat právní důsledky jejich selhání. A to je postoj, který není kompatibilní s evropskou civilizací vybudovanou na popelu nacismu.

Pokus o delegitimizaci dekretů je pokusem o bílou revizi dějin

Zpochybňovat dekrety znamená zpochybňovat legitimitu československé obrany proti nacistické agresi. Je to pokus vytvořit falešnou symetrii mezi agresorem a obětí; mezi těmi, kteří podporovali Hitlerovu politiku, a těmi, kteří byli jejím objektem.

Landsmanšaft se tváří, že vede „dialog“. Ve skutečnosti vede systematickou kampaň, jejímž cílem je posunout veřejnou debatu k narativu, v němž je poválečná spravedlnost překážkou a nikoli důsledkem nacistického barbarství.

Tuto rétoriku je nutné odmítnout se stejnou rozhodností, s jakou Evropa odmítá dnešní extrémní ideologie. Nejde o minulost – jde o hodnotový rámec naší společnosti dnes.

Zrušit dekrety znamená přiznat, že kolaborace nebyla trestná

Je třeba si to přeložit do zcela konkrétních slov:
Zrušení dekretů by znamenalo říci, že ti, kdo se přihlásili k říšské příslušnosti, udávali sousedy, podporovali nacistické orgány nebo těžili z arizací, byli trestáni neprávem.

Takový postoj není jen historickým revizionismem. Je to popření elementárních morálních zásad.

Není náhoda, že veškeré země postižené nacismem – od Francie po Nizozemsko – uplatňovaly obdobně tvrdé majetkové sankce. Demokracie nemá povinnost chránit majetek těch, kteří ji pomáhali ničit.

Meeting Brno nesmí legitimizovat politické kampaně landsmanšaftu

Festival Meeting Brno je platforma kulturního dialogu. Ale dialog není totéž co legitimizace. V okamžiku, kdy pozvete zástupce organizace, která otevřeně lobbuje za zrušení klíčových prvků poválečné retribuce, vysíláte signál, že tento požadavek je legitimní součástí veřejné diskuse.

Není.
Je to požadavek, který:

• relativizuje nacistické zločiny,

• odmítá odpovědnost kolaborantů,

• a usiluje o změnu historického výkladu ve prospěch těch, kteří stáli na straně agresora.

Takový narativ nesmí získat pódium ani kulturní patronaci.

Dekrety nejsou problémem – problémem je snaha je zpochybňovat

Často se říká, že Benešovy dekrety jsou „bolestivé téma“. To je omyl.
Dekrety nejsou bolestí. Tou bolestí jsou zločiny, kvůli kterým musely být přijaty.

Problémem nejsou akty poválečné spravedlnosti. Problémem je, když se najdou lidé či organizace, které – osmdesát let po válce – chtějí tuto spravedlnost relativizovat nebo dokonce rušit.

Sudetoněmecký landsmanšaft má právo na svůj názor. Česká společnost má právo jej odmítnout. A má povinnost nenechat se vtahovat do politických her, jejichž cílem je postupná, plíživá revize poválečného právního řádu.