Místopředseda ústavně právního výboru a předseda Svobodných Libor Vondráček uvedl, že věková hranice tak, jak je nastavena dnes, vede k tomu, že “mladí lidé pod patnáct let zneužívají svého postavení, přestože jejich rozum už jim umožňuje rozeznat, zda je v pořádku někoho zavraždit nebo ne”. U dětí a dospívajících se jejich morálně volní vlastnosti, tedy osobnost a hodnotové nastavení, teprve formují.

Úvaha o snížení věku trestní odpovědnosti navíc přirozeně otevírá otázku dalších věkových hranic, které náš právní řád stanoví. Pokud by společnost připustila, že dítě je dostatečně zralé pro trestní odpovědnost, je nutné se ptát, proč stejného jedince nevnímá jako dost vyspělého pro nákup tabákových výrobků a alkoholu, uzavírání pracovněprávních smluv, navazování sexuálních vztahů nebo například výkon volebního práva.

Právě výkon volebního práva a snaha o jeho snížení je tématem, které jsem v dřívějších diskusích výrazně kritizovala. Především s odkazem na nedostatečnou morálně volní zralost dětí a mladistvých. Bude nyní zajímavé sledovat, jak se zastánci snižování věku pro právo volit vyrovnají s těmi, kdo prosazují snižování věku trestní odpovědnosti, protože podle mých dosavadních zkušeností jde často o dvě odlišné skupiny voličského spektra, které v jiných případech stojí proti sobě. 

Trestní odpovědnost nelze vnímat odděleně od ostatních aspektů společnosti. Koncept právní svéprávnosti musí být provázaný a jednostranné snížení věkové hranice pouze v oblasti trestní represe by do celého systému vneslo rozpor, který by byl pro společnost nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Věkové hranice, které se prolínají celou společností, jsou komplexní a mezioborová problematika. 

Je také nutné říci, že trestní právo musí být u dětí krajním prostředkem. Mělo by být použito až jako poslední možnost. Prioritu musí mít sociální práce a výchova, a to nejen s dětmi samotnými, ale i s jejich rodinami a společností jako celkem.

Jinými slovy, tak zbrklým přístupem, kdy se nově formující vláda rozhodne rovnou do programového prohlášení zahrnout snížení věku trestní odpovědnosti, otevíráme Pandořinu skříňku. Takové rozhodnutí nemůže být cílem, ale výsledkem debaty, v níž zazní fakta vývojové psychologie o čtrnáctiletém člověku, který tou dobou ještě není zcela zralý. A ač nás z činů mladistvých může často mrazit, fakt nezralosti u teenagera nemůžeme vymazat. 

Proto panu poslanci Vondráčkovi vzkazuji, že jedná zbrkle a že zvolený postup je chybný. Chápu, že někteří jeho voliči možná zatleskají, ale v tomto případě nesmí být cílem uspokojení části voličského elektorátu, nýbrž ochrana společnosti při respektování zájmů dítěte.

Rozhodně nejsem příznivcem přehnaně ochranitelského přístupu k dětem, který v posledních dekádách často vede k absolutní absenci přípravy na zátěž a stres, jež jsou nedílnou součástí života. Je jistě na zamyšlení, zda snižování nároků na děti, ať už jde o školu nebo jiné oblasti jejich života, není spíše kontraproduktivní a zda jim ve výsledku neubližuje.

Je třeba se ptát, co u dítěte spustilo brutální násilí. Nejsou za tím narušené morální mantinely, které relativizuje dnešní potřeba odmítat tradiční hodnoty?

Není to možná i nejistota mladých, kteří jsou dnes často přehnaně opečovávaní, až nakonec nejsou schopni rozlišit, co je dobro a co je zlo? Škola klade důraz na wellbeing, nové rámcové vzdělávací programy děti ještě více obalí ochrannou bublinkovou fólií a zbývá jen varovat slovy mistra Yody ze Star Wars: Ochraňuj ho příliš, nenecháš ho vyrůst. Ochraňuj ho málo, zahyne.

Musíme pečlivě zvážit, zda zásah do rozvoje jejich osobnosti prostřednictvím institutů trestního práva nepovede k pravému opaku toho, čeho se má na první pohled dosáhnout.