Podle podání odborové organizace JEDNOTA DUCHOVENSTVA přestala eparchie plošně vyplácet mzdy po červenci 2025. Dotčeno má být přibližně 127 až 134 zaměstnanců, přesná čísla nejsou známa, z toho více než 120 duchovních, dále administrativní pracovníci, externisté a další osoby vedené v netransparentní kategorii označované jako „JINAK“. Zaměstnanci podle odborů často neobdrží výplatní pásky, nemají k dispozici informace o odvodech na sociální a zdravotní pojištění a nejsou seznámeni s účetními závěrkami zaměstnavatele. V prostředí, kde je mzda jediným pravidelným příjmem a výkon práce je navázán na konkrétní místo služby, má takový stav přímé existenční dopady.
Zásadní zlom v kauze však nepředstavuje samotné nevyplácení mezd, ale reakce vedení eparchie na snahy duchovních situaci řešit. Podle svědectví, která odbory popsaly ve svých podáních státním orgánům, mají z okruhu vedení zaznívat výhrůžky, že pokud se duchovní obrátí na Úřad práce, insolvenční soud nebo jiné orgány veřejné moci, mohou přijít o pracovní místo, případně jim bude zakázáno vykonávat duchovní službu. Právě tento prvek posouvá spor z roviny finanční neschopnosti do roviny možného porušování základních zásad pracovního práva.
V českém právním prostředí je dlouhodobě ustáleno, že zaměstnavatel nesmí zaměstnance postihovat za to, že uplatňuje svá zákonná práva. Tento zákaz se vztahuje i na psychický nátlak a zastrašování. Pokud by se tvrzení o vyhrožování potvrdila, nešlo by jen o manažerské selhání, ale o zakázanou odvetu, která může zakládat odpovědnost zaměstnavatele i konkrétních osob, jež jednání iniciovaly nebo tolerovaly. Argumentace církevní autonomií zde naráží na jasnou hranici: pracovní poměr uzavřený podle zákoníku práce podléhá plně světskému právu, bez ohledu na náboženský charakter instituce.
Situaci dále komplikuje insolvenční rovina sporu. Někteří duchovní se rozhodli podat insolvenční návrh, vedený u Městského soudu v Praze. Po podání těchto návrhů podle odborové organizace eparchie vyplatila mzdy pouze omezenému okruhu zaměstnanců – konkrétně těm, kteří insolvenční návrhy podali – zatímco ostatní zůstali bez plnění. Takový postup vyvolává otázky, zda nejde o selektivní uspokojování věřitelů v situaci, kdy má zaměstnavatel více neuspokojených závazků.
Závažnost tohoto jednání podtrhuje skutečnost, že podle sdělení Ministerstva kultury má Pražská pravoslavná eparchie také závazky vůči státu. V kombinaci s desítkami nevyplacených mzdových pohledávek se tím otevírá prostor nejen pro posuzování tzv. zvýhodňujících právních jednání v insolvenčním řízení, ale i pro trestněprávní rovinu, konkrétně pro podezření ze zvýhodnění věřitele. Právě selektivní plnění v reakci na insolvenční tlak patří v praxi mezi typické varovné signály.
Dalším problematickým aspektem je vztah vedení eparchie k odborové organizaci. Ačkoli její existence a činnost mají být vedení známy, podle odborů nebyla přizvána k jednání o řešení mzdové krize. To je v rozporu se základními principy sociálního dialogu a s rolí odborů jako partnera při řešení krizových situací na pracovišti. V kontextu hromadného nevyplácení mezd působí vyloučení odborové organizace z jednání spíše jako snaha o centralizaci rozhodování než jako snaha o transparentní řešení problému.
Celý spor se odehrává na pozadí dlouhodobých organizačních slabin. Podle dostupných informací má eparchie biskupem jmenovaného ředitele či tajemníka bez jasně vymezených kompetencí a odpovědnosti, eparchiální rada nemá přehled o nově přijímaných duchovních a kontrolní mechanismy fungují pouze formálně. V takovém prostředí se finanční krize snadno mění v krizi řízení.
Případ Pražské pravoslavné eparchie tak není jen interním sporem jedné církevní instituce. Jde o test, zda i subjekty s výrazným morálním a duchovním vlivem respektují základní pravidla pracovního a insolvenčního práva, a zda je přípustné reagovat na uplatňování zákonných nároků zaměstnanců nátlakem a vyhrožováním. Výsledek řízení před státními orgány teprve ukáže, zda popsaná jednání naplní znaky porušení zákona. Už nyní je však zřejmé, že spor otevírá širší otázku odpovědnosti vedení institucí, které se pohybují na pomezí církevní autonomie a světského práva – a připomíná, že ekonomická a právní pravidla platí i tam, kde by se to historicky nemuselo zdát samozřejmé.
