Kult Nepřemožitelného Slunce byl institucionalizován císařem Aurelianus v roce 274 n. l. Slunce zde nefigurovalo pouze jako božstvo v tradičním polyteistickém smyslu, ale jako univerzální kosmický princip, který měl přesahovat místní kulty a sjednotit říši ideologicky i spirituálně. Sluneční světlo představovalo řád, stálost, pravdu a vítězství nad chaosem a temnotou – hodnoty, které byly zároveň projekcí ideální podoby římské moci. Zvolené datum 25. prosince, bezprostředně po zimním slunovratu, nebylo astronomicky přesné, ale symbolicky mimořádně silné: vyjadřovalo okamžik, kdy se po nejdelší noci roku světlo znovu začíná prosazovat.

Ve stejném kulturním a náboženském prostředí se rozvíjel mithraismus, jeden z nejrozšířenějších mysterijních kultů římského impéria. Mithraismus nebyl státním náboženstvím, nýbrž iniciační cestou, kladoucí důraz na morální disciplínu, zasvěcení a kosmický boj mezi světlem a temnotou. Mithra je v ikonografii často zobrazován v těsném vztahu ke Slunci a objevuje se titul Sol Invictus Mithras. Přesto je třeba zachovat metodickou přesnost: neexistuje přímý historický doklad, že by mithraisté slavili narození Mithry právě 25. prosince. Jisté však je, že mithraismus přijal sluneční symboliku Sol Invicta, působil ve stejném kalendářním rytmu a podílel se na formování náboženského jazyka, v němž bylo světlo chápáno jako nejvyšší princip řádu a spásy. Mithraismus tak fungoval jako kulturní a symbolický prostředník mezi státním kultem a pozdějšími náboženskými transformacemi.

Když se ve 4. století křesťanství stalo nejprve tolerovaným a následně privilegovaným náboženstvím římské říše, nevstupovalo do prázdného prostoru. Naopak, ocitlo se v prostředí již formovaném římským státním pohanstvím, sluneční symbolikou a rituální estetikou, kterou znala celá společnost. Právě katolická církev, vyrůstající z římského institucionálního a kulturního centra, převzala značnou část tohoto rámce a přetvořila jej ve prospěch nové víry.

V katolictví lze historicky identifikovat řadu prvků, jejichž původ sahá k římskému státnímu náboženství a k mithraickému prostředí. Patří k nim samotné převzetí data 25. prosince, hierarchická struktura připomínající římskou správu, titul pontifex maximus, původně označující nejvyššího římského kněze, bohatá rituální forma liturgie, užívání kadidla, procesí, oltářní architektura i sluneční symbolika vyjádřená v nimbu svatých, orientaci chrámů či v christologických obrazech Krista jako světla světa a Slunce spravedlnosti. Tyto prvky neznamenají převzetí pohanské víry jako takové, ale  převzetí kulturně srozumitelných forem, do nichž byl vložen nový obsah.

Rozdíl mezi Solem Invictem, mithraismem a křesťanstvím je přitom zásadní. Zatímco Nepřemožitelné Slunce představovalo cyklický kosmický princip a mithraismus iniciační cestu elit, křesťanství – a zejména jeho katolická podoba – nabídlo lineární pojetí dějin a jedinečnou historickou událost vtělení Boha v osobě Krista. Světlo již není pouze kosmickou silou ani symbolem moci, ale osobním, etickým a spásným principem. Přesto zůstává kontinuita v jazyce, obrazech a rituálním rámci, který umožnil křesťanství plynule vstoupit do světa pozdní antiky a postupně jej proměnit zevnitř.

Svátek Nepřemožitelného Slunce tak nelze chápat jen jako „pohanský předchůdce Vánoc“. Představuje spíše klíč k pochopení hlubšího procesu, v němž se římské státní náboženství, mithraismus a katolické křesťanství dotýkají v symbolice světla, aniž by sdílely stejný obsah víry. Katolictví se v tomto smyslu jeví jako dědic římského univerzalismu, který převzal jeho formu, jazyk a estetiku, ale naplnil je novým významem. Dne 25. prosince se tak v evropských dějinách neoslavuje pouze jedno narození, nýbrž proměna samotného chápání světla, času a smyslu dějin.

Odkazový aparát (vybraná literatura)

Beard, M. – North, J. – Price, S.: Religions of Rome, Cambridge University Press.
Hijmans, S. E.: Sol: The Sun in the Art and Religions of Rome, Groningen 2009.
Beck, R.: The Religion of the Mithras Cult in the Roman Empire, Oxford University Press.
Turcan, R.: The Cults of the Roman Empire, Blackwell.
Talley, T. J.: The Origins of the Liturgical Year, Liturgical Press.
Brown, R. E.: The Birth of the Messiah, Yale University Press.