Aby bylo jasno i pro čtenáře mimo pravoslavnou církev: pravoslavná církev má vlastní „ústavu“, tedy soubor základních pravidel, která přesně vymezují, kdo smí, o čem rozhodovat. Pražská eparchie je jen jednou částí celé církve, podobně jako kraj je jen částí státu. V jejím čele stojí arcibiskup, jehož pravomoci jsou omezeny právě na tuto eparchii. Nad všemi eparchiemi však stojí metropolita – hlava celé církve, která spolu s nejvyšším kolektivním orgánem, tzv. Posvátným synodem, rozhoduje o věcech celocírkevního významu.

Tímto metropolitou je dnes Rastislav, arcibiskup prešovský. To není otázka názoru, ale oficiálního a platného stavu podle církevní ústavy.

Právě zde vzniká zásadní problém. Arcibiskup pražské eparchie vydal jednostranné „pověření“, kterým rozhodl o vedení Úřadu Metropolitní rady. Tento úřad však nepatří pražské eparchii – je součástí celocírkevní struktury a podléhá metropolitovi a Posvátnému synodu. Přesto bylo rozhodnutí učiněno bez souhlasu metropolity, bez rozhodnutí synodu, a dokonce na dobu neurčitou. Jinými slovy: arcibiskup pražské eparchie si osobně přisvojil pravomoc, která mu podle platných pravidel nepřísluší.

Z pohledu běžného čtenáře je situace snadno pochopitelná. Představme si hejtmana jednoho kraje, který začne vydávat rozhodnutí, jako by byl premiérem celé republiky, a nikdo by mu v tom nebránil. Přesně takový dojem dnes vyvolává chování vedení pražské eparchie v rámci pravoslavné církve.

Nejde přitom o osobní spor ani o církevní politiku. Jde o elementární otázku právního a institucionálního řádu. Pokud jeden církevní představitel jedná nad rámec svých pravomocí a okolí to tiše toleruje, vzniká nebezpečný precedent. Pravidla přestávají platit obecně a stávají se pouhou dekorací, kterou lze obejít silou postavení nebo mlčením ostatních.

Odpovědnost za řešení této situace leží tam, kde ji ukládá samotná církevní ústava: u Posvátného synodu. Ten má povinnost posoudit, zda arcibiskup pražské eparchie nepřekročil své kompetence a zda jím vydaná rozhodnutí vůbec mohou být považována za platná. Mlčení v takové situaci není neutrální postoj. Mlčení znamená souhlas – a souhlas znamená, že si kdokoli může začít vykládat pravidla podle sebe.

V jádru nejde jen o pravoslavnou církev. Jde o obecnou otázku, kterou si dokáže položit každý bez ohledu na víru: platí pravidla pro všechny stejně, nebo jen do té doby, než se někomu přestanou hodit? Pokud je odpovědí druhá možnost, pak se nejedná o řád, ale o libovůli. A ta je nebezpečná v církvi stejně jako ve státě.