Česká televize se z tohoto otřesu nikdy nevzpamatovala. Vše negativní z té doby se vepsalo do jejích genů a nedovoluje jí to fungovat normálním způsobem. Zpravodajství a publicistika České televize to předvádějí den co den. Už pětadvacet let. Coby tehdejší člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), prosím neplést s Radou České televize, jsem u řady tehdejších událostí osobně byl. A nevyhýbám se ani vzpomínkám, které mají hodně privátní či důvěrný charakter.

Vzpoura zaměstnanců České televize, podporovaných vlivnou „kulturně mediální frontou“ (to je termín z úst Zdeňka Svěráka) a částí zdejší politické scény, byla největším otřesem polistopadové demokracie. Existují tisíce lidí, kteří dnes přiznávají, jak se nechali vzbouřenci zblbnout. Desítky z nich se i mně osobně omluvily. Není mi naopak známo, že by kdokoli z těch, kdo už tehdy měli jasno, svůj názor změnil.

Scénáristé, režiséři, herci a komparsisté

Samotné vzbouřence a jejich motivaci lze rozdělit přibližně do tří skupin. Do první skupiny patří někteří redaktoři, zvláště ti mladí, kteří si opravdu mysleli, že dělají správnou věc, že stojí na správné straně a že opravdu bojují za nezávislost České televize a svobodu slova. V jejich motivaci se snoubila naivita a hloupost mládí, které se dá strhnout stejně snadno jako zmanipulovat, s podlehnutím atmosféře opožděné či spíše nastavované revoluce. Někteří z nich už dnes vědí, že hráli kompars v kuse, který režíroval někdo jiný. Kdo?

Političtí aktivisté, u nichž ani na vteřinu netřeba pochybovat, že jejich motivace byla čistě politická. Pro někoho to asi bude silná káva, ale pro tvrdé jádro téhle skupiny byla krize České televize prostředkem ke změně mocenských poměrů v zemi. Za jiných okolností se tomu obvykle říká státní převrat. Pro dosažení svých cílů neváhali užít jakýchkoli prostředků, proto hnali lidi do ulic. Charakteristická je historka, kterou mi vyprávěl novinář Jefim Fištejn. Poté, co napsal článek proti vzbouřencům, telefonoval mu jeho známý, redaktor ČT a rusista Libor Dvořák. Co prý Jefim blázní, na jakou stranu se to staví, že oni to tlačí k předčasným volbám, ve kterých ODS nepřeleze přes pět procent. Co k tomu povědět? Vskutku svérázný boj za svobodu slova a nezávislost ČT!

Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří bojovali za svůj ekonomický zájem. Česká televize s rozpočtem tehdy pět, dnes více než sedm miliard korun, nejasnými hodnotícími kritérii a slabými kontrolními mechanismy je přitažlivým zdrojem obživy pro řadu zájmových skupin. Prim mezi nimi vždycky hrály osoby, které lze řadit spíše k levicovým liberálům, socialistům či tzv. občanským aktivistům v té podivné české „nepoliticko-politické“ podobě. Samostatnou podmnožinu téhle skupiny pak tvořili lidé, pro které se vzpoura stala vítaným krytím pro jejich de facto kriminální praxi spojenou s tzv. racketeeringem, tj. organizovaným obchodováním s informacemi.

Vánoční puč ODS?

Některými politickými kruhy bylo odvolání generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka a následná volba Jiřího Hodače, které vzpouru odstartovaly, interpretováno jako vánoční mediální puč ODS. Přesně takhle o tom kupříkladu mluvil na RRTV Stanislav Milota, slavný kameraman a manžel herečky Vlasty Chramostové, který se na zasedání rady dostavil jak na frontovou linii. Jenže to je naprostý nesmysl. Když pominu fakt, že tehdejší klausovská ODS svoji mediální politiku vlastně nikdy neměla přesně definovanou, že celá mediální problematika vždy šla spíše mimo zájem Václava Klause a že mediální praxe ODS vždycky byla spíše amatérská, neměla na to v Radě ČT ani dost lidí. Na návrh poslaneckého klubu ODS zasedali v devítičlenné Radě ČT pouze tři lidé: Jana Dědečková, Miroslav Mareš a František Mikš. A pouze Dědečková byla členkou ODS. A mám ještě jeden argument, který je vlastně hloupý, protože mi nikdo z „druhého břehu“ stejně nebude věřit, nicméně vyslovím ho: Kdyby ODS plánovala nějaký vánoční mediální puč, asi bych o tom něco věděl.

Statečná Jana Dědečková

Výrazní jedinci v podobných kolektivních orgánech dovedou prosadit hodně ze svých vlastních názorů. Něco o tom vím. A právě takovou osobností se ukázala být Jana Dědečková. Znal jsem Janu řadu let. Byla to neuvěřitelně statečná a poctivá ženská. Před listopadem 1989 nechyběla se svým manželem na žádné demonstraci. Jako řadový pěšák boje proti totalitě poctivě opisovala a šířila texty slavnějších osob disentu. Svoje přesvědčení a mravní principy si ponechala i po sametové revoluci a hájila je se stejnou vehemencí a statečností. Když šlo v roce 1999 na Václavském náměstí do tuhého kvůli výzvě Děkujeme, odejděte!, rozvinula tam se svým manželem transparent na podporu Václava Klause. Jako jediná se také tváří v tvář postavila davu na Kavčích horách. I tam na ni plivali.

Její odpůrci jí vždycky spílali – v lepším případě – do hospodských. Jenže pravda je taková, že po všech těch intelektuálských hvězdách musela přijít do Rady ČT tahle majitelka penzionu v Krkonoších, aby si spočítala docela jednoduché „má dáti – dal“. A to byla její největší „vina“. Ohrozila dosavadní bezproblémový život struktur finančně napojených na Českou televizi. Předchozí praxe totiž bývala jiná. Kupříkladu tolik opěvovaná Grygarova Rada ČT odmávala řediteli Ivu Mathé rozpočet za půl hodiny. „Hospodská“ Dědečková byla první, kdo se začal v rozpočtu opravdu do hloubky šťourat a klást nepříjemné otázky, zda to opravdu takhle musí být. 

Dědečková se neztratila ani po likvidačním politickém odvolání Marešovy Rady ČT. Založila si internetový server Virtually a se sveřepostí sobě vlastní se dál prala za své názory. Na počátku byl reakcí posměch, po několika letech nabídka na odkoupení serveru i jeho značky v řádu sedmimístného čísla. Neprodala. Jana Dědečková pro mne byla – na rozdíl od mnohých, kteří se tím holedbají – občanský aktivista v tom nejvlastnějším slova smyslu. Knihu, kterou o televizní krizi chtěla napsat, už nikdy nenapíše. Tahle statečná žena v roce 2024 zemřela.

Britští gentlemani v akci

Krizí České televize se počátkem roku 2001 zabývalo šetření Britské helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group, BHHRG), která sledovala vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Okruh lidí, se kterými britští gentlemani hovořili, byl obrovský a zahrnoval zástupce obou znesvářených stran v ČT, členy mediálních rad, české novináře i vrcholové politiky celého politického spektra. Jejich obsáhlá, zasvěcená a dobře vyargumentovaná zpráva však občanům zůstala dokonale utajena. Prakticky všechna česká média ji ignorovala. A není se vlastně co divit. Výsledky šetření britských aktivistů totiž vůbec nezapadaly do falešného obrazu hrdinských bojovníků za svobodu slova, který pro domácí veřejnost vytvořili se vzbouřenci spříznění čeští novináři.

Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec nebyla ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce „mimopolitickou“ cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. A že své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu let 2000 – 2001 už měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku.

Hajzlíky na špagátě

Televizní vzpoura prý byla reakcí na postup Marešovy Rady ČT. Řada událostí však vzbouřence usvědčuje, že leccos bylo jinak a že s důvěřivými občany manipulovali. Zde jsou dva drobné příklady. Plným Václavákem lidí vyhrožoval předseda českého PEN klubu Jiří Stránský dávno předtím, než došlo k odvolání Chmelíčka a zvolení Hodače. Stalo se tak už dva měsíce před vzpourou v kuloárech konference Česká televize – věc veřejná.

Na jinou zajímavou skutečnost zase narazila tehdejší členka Rady ČT spisovatelka Marcella Marboe Hrabincová, paradoxně rovněž členka PEN klubu. Zmiňuje se o ní ve své knížce Bitva na Kavčí hoře. Líčí, jak ji vzbouřenci pozvali k jednání do obsazených prostor zpravodajství. Kupodivu ji však nevedli blokovaným hlavním vchodem, a tím pádem skrz shromážděný dav, nýbrž pěkně potichu zadními dveřmi, od kterých měli po celou dobu klíče. Teprve tehdy jí došlo, že všechny ty košíky s jídlem a chemické záchody vytahované na špagátech do prvního patra byly jenom divadýlko pro veřejnost.

Novodobá hilsneriáda

Škoda, že některým lidem nelze nahlédnout do duší a číst si v jejich třináctých komnatách svědomí. Zaklínali se svobodou slova a politickou nezávislostí, přičemž málem uštvali generálního ředitele Jiřího Hodače, novináře s jedenáctiletou praxí z BBC, k smrti. Páter Halík k tomu sloužil mši, další vytvářeli živé „betlémy“, Ruml s Buzkovou bivakovali ve spacáku ve velíně, Svěrák a Smoljak během toho šílenství mnoha lidem (i mně) zabili Cimrmana. Připadá mi, že někteří lidé poztráceli veškerou soudnost. Byla to odporná novodobá hilsneriáda!

Jako člen RRTV jsem zdaleka nebyl v takovém centru pozornosti, jako jiní, kteří si „užili“ víc. Přesto i mně někteří neohrožení bojovníci za „demokracii“ a „svobodu slova“ telefonovali, že budu viset, a mým dětem sdělovali, že tatínka zřídí tak, že ho nepoznají. I takovou podobu na sebe tehdy brala havlovská Pravda a Láska. Každý, kdo tehdy na Kavčích horách a na Václaváku hulákal, nese svůj díl viny.

Železného stopa

V okamžiku, kdy většina antivzbouřeneckých politiků spíše mlčela, na plná ústa počínání naší „kulturní elity“ pojmenoval generální ředitel TV Nova Vladimír Železný. Ve Volejte řediteli vzbouřence přirovnal k novodobým svazákům a přesně také definoval politické motivy jejich protektorů. Ale kdyby jen to. Předtím ještě oficiálnímu zpravodajství Jany Bobošíkové na čas poskytl technické zázemí. Tohle mu lidé z České televize, „kulturně mediální fronta“ a hlavně některé vlivné politické kruhy nikdy neodpustily a také se to samozřejmě propsalo do způsobu, jakým média hlavního proudu v čele s Českou televizí posléze referovaly o sporech o televizi Nova.

Bobošíková, Makrlíková, Valterová…

Možná ještě víc než sám Jiří Hodač, byla předmětem všech nehorázných útoků Jana Bobošíková, pověřená vedením zpravodajství. Vzbouřenci nedali novému vedení ani minutu, aby cokoli předvedlo. Sprostota, s jakou se vzbouřenci chovali, byla takřka bezmezná. Stejně se chovali jejich podporovatelé z řad „demokratické“ veřejnosti. Zastupující ředitelce Věře Valterové, která v čele televize nahradila Hodače, jenž pod oním šíleným tlakem zkolaboval, vyklopili demonstranti na jejího trabanta kýbl sraček. I takhle se tenkrát bojovalo za „svobodu slova“.

23. prosince 2000 jsem v Hradci Králové potkal Danu Makrlíkovou. Znali jsme se jen od vidění. Tahle hezká blondýna byla v té době regionální zpravodajkou ČT, ale znal jsem ji už z televizí obrazovky, protože předtím moderovala zprávy na regionální TV Galaxie. Dali jsme se spolu do řeči a ona se vyjádřila, že s postupem vzbouřenců nesouhlasí. A tak jsem zavolal Bobošíkové, Makrlíkovou jí doporučil a oběma dámám navzájem vyměnil telefonní čísla. Druhý den jsem si kontroloval, zdali se už zkontaktovali, a Bobošíková mi povídá: „Už sedí ve studiu.“ A tak na Štědrý den roku 2000 Dana Makrlíková poprvé v životě moderovala večerní Události, hlavní zprávy jedné z celoplošných televizí. Vzbouřence z toho asi omývali, neboť na obrazovce se neobjevil žádný narychlo sehnaný externista, nýbrž kmenový zaměstnanec ČT.

Kdybych byl na místě vzbouřenců, tak poté, co zvítězili, bych si někoho takového, jako byla Makrlíková, tedy kdo měl jiný názor, doslova pěstoval. Jen abych ukázal, jak jsem tolerantní a velkorysý. Ne tak zpovykaní spacákoví vzbouřenci. Při první příležitosti ji z České televize vyštvali. Cítil jsem se za to trochu zodpovědný, takže jsem jí v zákulisí trochu pomohl. Dana pak šest let moderovala hlavní zprávy na Primě. Pracovně jsme se následně potkali v ČTÚ, kde já byl členem Rady ČTÚ a ona tiskovou mluvčí. S tím jsem nic společného neměl. Najal ji předseda rady Pavel Dvořák, neboť i jeho oslovila její statečnost. Prsty jsem naopak měl v tom, že se později stala členkou a následně i místopředsedkyní Rady České televize. Na poslaneckém klubu ODS jsem o ní pronesl něco na způsob „laudatia“. V hlasování klubu pak dostala nejvíc nominačních hlasů. Škoda, že jsem nemohl být u toho, když spacákovým gaunerům v telefonu pípla zpráva, že sněmovna Makrlíkovou zvolila členkou rady. Vidět ty jejich protažené ksichty muselo být k nezaplacení.

Naprosté selhání politiků

Na přelomu let 2000 – 2001 selhal stát. Nebylo na Hodačovi, Bobošíkové či najaté ochrance, aby se se vzbouřenci, kteří televizi obsadili, prali. Pořádek a dodržování zákonů měli zajistit jiní. Předseda vlády Miloš Zeman 5. ledna 2001 v Poslanecké sněmovně řekl: „Každý z nás, byť by to i byla hlava státu, kdo vyzývá k porušování platných zákonů, nemá podle mého názoru v české politice co dělat.“

Jenže co bylo platné, že premiér přednesl skvělý plamenný projev, ve kterém věci přesně pojmenoval, včetně trapné úlohy prezidenta Václava Havla, když jeho ministr vnitra Stanislav Gross raději populisticky neudělal vůbec nic. A vicepremiér Vladimír Špidla se dokonce odebral nadbíhat davu na Václavské náměstí, zatímco jeho kolega Pavel Rychetský (později předseda Ústavního soudu) v zákulisí tlačil Hodače k rezignaci. Právě na barikádách českotelevizní vzpoury se zrodila pozdější Špidlova vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL, Unie svobody).

Esenci tehdejšího pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD, svolané kvůli televizní rebelii, Stanislav Gross. Byla to předzvěst jeho budoucí politiky. K tomu, co se okolo České televize dělo, řekl: „V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“

Východisko jménem Balvín

Zbabělí politici nakonec před vzbouřenci víceméně rezignovali. V noci z 12. na 13. ledna 2001 poslanecká sněmovna odvolala Radu ČT, která se ničeho nedopustila, překopala zákon o ČT a volbu nového generálního ředitele vzala do vlastních rukou.  

Pětadvacet let poté už snad mohu prozradit, jak se to tenkrát s Jiřím Balvínem odehrálo. Znali jsme se už z předlistopadových časů, kdy naší kapele dělal manažera. V den, kdy ve sněmovně o řešení televizní krize jednala Stálá komise pro sdělovací prostředky, jsme tam v auditoriu seděli vedle sebe. Já byl v ten čas místopředsedou Rady pro vysílání, Jirka po nedobrovolném odchodu z ČT pracoval pro Novu coby ředitel výroby a techniky České nezávislé televizní společnosti (ČNTS). „Troufnul by sis na to?“ špitnul jsem směrem k němu. „Jo!“ odpověděl stručně. 

Tenhle nápad jsme správným kanálem podsunuli tehdejšímu ministru kultury Pavlu Dostálovi, který pak až do své smrti žil v představě, že to bylo z jeho vlastní hlavy, já ještě zavolal Láďovi Jaklovi a ten přesvědčil Václava Klause. Jiří Balvín tím ředitelem nakonec byl necelé dva roky. Doplatil na to, že vůči vzbouřencům byl zpočátku až moc smířlivý, a když konečně zjistil, že to byla chyba, bylo už pozdě. Nová Rada ČT ho odvolala. Byl pak ředitelem hudební TV Óčko a později také ministrem kultury v Rusnokově vládě.

Otevřené oči Rady pro vysílání

Jediný státní orgán, který si tehdy nezakryl oči před platnými zákony a nerezignoval na své povinnosti, byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. To se samozřejmě neodpouští a členové rady se o tom záhy přesvědčili, když nás předseda vlády Vladimír Špidla v dubnu 2003 odvolal, co na tom, že v rozporu se zákonem. Rada tehdy okamžitě zahájila s Českou televizí správní řízení, které nakonec vyústilo v udělení nejvyšší možné pokuty dva miliony korun. Předseda rady a mediální šéfodborář Martin Muchka sice „brzdil“, jak to jen šlo, Stanislav Milota zase s prásknutím dveřmi rezignoval, načež se odebral mezi „své“ a rozdával rozhovory do ochotných mikrofonů a ještě ochotnějších kamer, ale většinový postoj rady byl jednoznačný. Vysílání vzbouřených redaktorů jsme v souladu se zákonem označili za pirátské.

Další souvislosti

Ne, že by Česká televize do té doby byla ztělesněním objektivnosti a nestrannosti, ale právě od této chvíle začali redaktoři ČT v plné míře předvádět, jak také lze informovat o instituci, která se stala jejich úhlavním nepřítelem. Ronald Lauder, většinový vlastník ČNTS, servisní firmy televize Nova, aniž o to usiloval, získal ve svých sporech s Vladimírem Železným a Radou pro vysílání nečekaného spojence. Daňové poplatníky to nakonec stálo 10 miliard korun.

Ale to už jsou jiné příběhy, které jsem odvyprávěl jinde. Spory o televizi Nova jsem popsal v knize Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard (Formát, 2004) a svoji/naši dvacetiletou soudní anabázi, nakonec vítěznou, zlovůlí zdejší politiky a justice, respektive nekonečnou cestu nezákonně odvolaných členů RRTV za morální a posléze i finanční satisfakcí v knize nazvané Reportáž psaná po popravě (Olympia, 2022).

Mlha nad Kavčími horami a Bezesné noci

Když si do vyhledavače zadáte slova Mlha nad Kavčími horami, nevyskočí vůbec nic. Ale je to název naprosto šíleného dokumentu, přesněji spíše nehorázné likvidační agitky, kterou tehdy na podporu stávkujících redaktorů ruku v ruce natočili režiséři Roman Vávra, Miroslav Janek, Jiří Chlumský, Alice Nelis a Pavel Štingl. V jejich filmografii to ale nenaleznete. Ani se nedivím, že se k tomuto hnusnému denunciačnímu paskvilu, který spáchali, nehlásí. Hanba by je za to měla fackovat až do smrti.

Bezesné noci jsou pro změnu dokument, pod kterým jsou podepsáni David Čálek a Radim Špaček. Točili jak mezi vzbouřenci, tak mezi lidmi Jany Bobošíkové, a nijak moc to nekomentovali. Z téhle konfrontace na vás přímo dýchá šílenost oné doby. Rozhovor, který spolu na vrátnici České televize vedli Pavel Chalupa (student FAMU, který 18. listopadu 1989 v Realistickém divadle vyhlásil studentskou stávku a který v roce 2000 stál na straně Jany Bobošíkové) a Martin Mejstřík (také studentský vůdce a pozdější senátor, v čase televizní krize zavilý podporovatel vzbouřenců), je pro tehdejší dobu přímo definiční. Klidný, argumentačně silný Chalupa a proti němu fanatický, demagogický Mejstřík.

Aktivistický mor

Jiřího Balvína v čele České televize na chvíli vystřídal Petr Klimeš, pak byl 8 let generálním ředitelem Jiří Janeček a 12 let Petr Dvořák. Následoval Jan Souček, na chvilku Michal Fila a nyní sedí v pracovně vládce Kavčích hor Hynek Chudárek. Ale ať už v čele České televize stál ten nebo onen, žádnému z ředitelů se nepodařilo přeměnit Českou televizi ve standardní, objektivní, pluralitní, vyváženou a zcela nestrannou televizi veřejné služby. Aktivistický mor, který se do ní zakousnul před pětadvaceti lety, ji rozežírá dodnes, byť už ji mnozí tehdejší vzbouřenci opustili. Myslím, že náprava je nemožná. Jediné správné řešení je Českou televizi zrušit. Bez náhrady.

Petr Štěpánek

(Autor byl v letech 1994 – 2006 členem a místopředsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a v letech 2006 – 2011 členem Rady ČTÚ. Psáno pro časopis TO)