Česká společnost vstoupila do roku zatížená dlouhodobými důsledky ekonomických rozhodnutí bývalé vlády, která přenesla náklady krizí na běžné domácnosti. Pokles reálných mezd, vysoká inflace, skokové zdražení energií, potravin a bydlení vytvořily situaci, v níž se sociální jistoty rozpadly rychleji než kdykoli v novodobé historii. Pro velkou část populace se stát přestal jevit jako ochranný rámec; stal se spíše správcem restrikcí a prostředníkem přerozdělování zdrojů směrem, který lidé nepociťují jako spravedlivý.
Okamura ve svém projevu tuto zkušenost pojmenoval bez technokratických eufemismů. Poukázal na to, že veřejné finance mají primárně sloužit vlastním občanům – seniorům, rodinám s dětmi, samoživitelům, zdravotně postiženým i nízkopříjmovým zaměstnancům. Právě tyto skupiny nesly hlavní tíhu krizových opatření, zatímco byly ujišťovány, že „na ně nejsou peníze“. Současně však veřejnost sledovala masivní výdaje ze státního rozpočtu mimo území republiky, často bez jasné kontroly účelnosti a bez měřitelných přínosů pro českou ekonomiku.
S tímto pocitem nespravedlnosti se pojí rostoucí únava z války na Ukrajině a z jejího promítání do každodenního života v ČR. Občané nejsou unaveni soucitem s obyčejnými lidmi zasaženými konfliktem; jsou unaveni tím, že se z války stal permanentní náklad, jehož financování je vydáváno za morální povinnost, zatímco jeho ekonomické a sociální důsledky nesou především oni sami. Veřejná debata navíc dlouhodobě potlačuje otázku korupce na ukrajinské straně, přestože právě korupční skandály ukrajinských politických špiček opakovaně potvrzují, že značná část zahraniční pomoci končí mimo dosah obyčejných lidí, jimž měla být určena.
Zásadním, avšak často zamlčovaným faktem je, že s touto kritikou se ztotožňuje i část Ukrajinců dlouhodobě žijících a pracujících v České republice. Tito lidé – integrovaní, daňově přispívající, s rodinnými vazbami v ČR – otevřeně rozlišují mezi obyčejnými Ukrajinci a politickými elitami své země. Upozorňují na to, že odpovědnost za vlastní občany byla z velké části přenesena na jiné státy, zatímco domácí systém selhává. V tomto kontextu je legitimní i otázka, do jaké míry jsou někteří příchozí po roce 2022 skutečně válečnými uprchlíky, když hromadné návraty na Ukrajinu v době svátků a dovolených ukazují spíše na rysy ekonomické migrace.
Další silnou rovinou projevu je kritika Evropské unie jako zdroje restrikcí, regulací a militarizující rétoriky. Nejde o odmítnutí evropské spolupráce, ale o odpor vůči modelu, v němž zásadní rozhodnutí přijímají nikým přímo nevolení představitelé, jejichž návrhy mají přímý dopad na ceny energií, průmysl, zemědělství i životní úroveň. Roste obava, že Evropa je systematicky připravována na dlouhodobý konflikt, přičemž válečná rétorika začíná vykazovat nebezpečné historické paralely – tlak na jednotný názor, morální nálepkování odpůrců a potlačování pochybností. Přitom historická zkušenost jasně ukazuje, že Evropa v přímém střetu s Ruskem nemá realistickou šanci na vítězství, a ignorování této skutečnosti není projevem hodnot, ale hazardu.
Zvlášť závažnou kapitolu představují reakce ukrajinských politiků a diplomatických představitelů na Okamurův projev. Novoroční projev předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR byl vnitropolitickým sdělením určeným českým občanům. Jakákoli veřejná kritika ze strany zahraničních politiků – ať už prostřednictvím ambasád, či oficiálních vyjádření – je diplomaticky nemístná a představuje vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. Česká republika není vazalským územím, jehož vnitřní politický diskurz by podléhal schvalování cizí moci.
Zvláště problematické je, že tato kritika přichází od představitelů státu, který dlouhodobě žádá finanční, materiální a sociální podporu, avšak zároveň selhává v ochraně vlastních občanů a v transparentním nakládání s poskytnutými prostředky. Morální apel „dejte“ nemůže být náhradou za odpovědnost, a už vůbec nemůže opravňovat k zasahování do demokratické debaty jiné země.
Celý spor kolem projevu tak odhaluje hlubší problém: rozpor mezi elitním diskurzem a každodenní zkušeností většiny společnosti. Okamura tento rozpor nevyvolal; pouze jej pojmenoval. Právě proto vyvolal tak silnou reakci. Ne proto, že by jeho slova byla nebezpečná, ale proto, že otevřela otázky, které si značná část veřejnosti klade potichu, doma, u rodinného rozpočtu.
Pokud má mít česká demokracie budoucnost, musí být schopna tyto otázky unést. Bez cenzury, bez nálepkování a bez vnějších zásahů. Novoroční projev se tak stal impulzem k debatě, která není o jedné osobě ani o jedné straně, ale o sociální spravedlnosti, ekonomické odpovědnosti a suverenitě rozhodování. A právě tuto debatu už nelze dál odkládat.
