Opatrovnické řízení má být výkladní skříní právního státu: zde se testuje, zda soudy dokážou chránit slabší stranu, zda respektují čas, psychickou integritu dítěte a procesní pravidla. To, co se však dlouhodobě odehrává u Okresní soud v Nymburce, tyto zásady popírá. Nejde o jednotlivé omyly, ale o systematický způsob vedení řízení, jehož symbolem je postup soudkyně Zuzana Kubů. Tento způsob není problematický jen z hlediska českého procesního práva. Je v přímém rozporu i s mezinárodními závazky České republiky, zejména s Úmluvou o právech dítěte.
Základní linie je stále stejná. Dlouhodobá nečinnost soudu v otázkách výkonu rozhodnutí, ignorování urgencí a návrhů, mlčení tam, kde zákon vyžaduje rychlou reakci. V opatrovnických věcech však čas není neutrální. Právě naopak: průtahy aktivně poškozují dítě, narušují jeho vztahy a stabilitu. Už tím samotným soud selhává ve své pozitivní povinnosti chránit dítě před zbytečnou újmou.
Tento stav je v přímém rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti orgánů veřejné moci. Nejlepší zájem dítěte však nelze naplnit mlčením a pasivitou. Pokud soud dlouhodobě nejedná, nechrání dítě, ale vystavuje ho vleklému konfliktu a nejistotě. To není selhání administrativní – to je porušení mezinárodního práva.
Ještě závažnější je však to, co následuje. Namísto odstranění procesních vad – zejména nevypořádané námitky podjatosti – soudkyně Zuzana Kubů přistupuje k nejcitlivějším zásahům, tedy k výslechům nezletilých. Výslech dítěte má být krajním prostředkem, prováděným v procesně čistém a odborně zajištěném prostředí. Pokud je však proveden v situaci, kdy soud ignoruje základní procesní pojistky, stává se zásadně problematickým z hlediska čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
Článek 12 garantuje dítěti právo být slyšeno svobodně a bez nátlaku, přičemž státní orgány mají povinnost vytvořit podmínky, aby vyjádření názoru dítěte nebylo deformováno strachem, loajalitním konfliktem či institucionálním tlakem. Výslech provedený v procesně kontaminovaném řízení, bez vyřešení podjatosti a bez skutečné kontroly účastníků, tento standard nesplňuje. Takové „vyslechnutí“ není realizací práva dítěte, ale jeho zneužitím jako nástroje řízení.
A zde se dostáváme k jádru problému: soud se ohání „nejlepším zájmem dítěte“, zatímco systematicky porušuje práva dítěte garantovaná mezinárodní smlouvou. Úmluva o právech dítěte není deklarací dobré vůle, ale závazným pramenem práva, který má přednost před běžnými procesními pohodlnostmi soudu. Pokud soudkyně Zuzana Kubů jedná způsobem, který vystavuje dítě zbytečnému stresu, průtahům a procesní nejistotě, nejde o rozdílný právní názor, ale o porušení mezinárodních závazků státu.
Celý obraz završuje arogance moci, s níž je znemožněna následná kontrola: bezprostřední odeslání spisu po provedení klíčových úkonů, faktické odebrání práva nahlížet do spisu, iluzorní možnost reagovat na protokolaci. Tím je porušena nejen rovnost zbraní, ale i čl. 4 Úmluvy o právech dítěte, který ukládá státu přijmout veškerá vhodná opatření k ochraně práv dítěte. Stát zde nechrání – stát přihlíží.
Nelze se vymlouvat na jednotlivce. Mlčení vedení soudu a absence zásahu ze strany nadřízené instance, tedy Krajský soud v Praze, dávají tomuto postupu institucionální krytí. Vzniká tak praxe, v níž soud nejen porušuje české procesní právo, ale systematicky se odchyluje i od mezinárodních standardů ochrany dítěte.
Tato polemika není útokem na justici jako takovou. Je výzvou k odpovědnosti. Úmluva o právech dítěte zavazuje stát – a soud je jeho orgánem. Pokud soudkyně dlouhodobě jedná způsobem, který tato práva popírá, nejde o odborný názor, ale o selhání, které musí být pojmenováno a napraveno. Jinak se z opatrovnického řízení stane pravý opak toho, čím má být: místo ochrany dítěte mechanismus, který jeho práva systematicky porušuje.
