Stejně jako v 90. letech i dnes platí jednoduché pravidlo: kde je možné vydírat, krást, legalizovat výnosy a vyhnout se odpovědnosti, tam se organizovaný zločin usadí. Rozdíl je v tom, že místo baseballových pálek a kufříků s hotovostí nastoupily ransomwarové útoky, anonymní platební kanály, kryptoměny a sofistikované daňové a firemní struktury. Podstata je ale stejná – parazitování na právním státě a systematické rozkládání důvěry v instituce.
Ukrajinské gangy dnes fungují jako nadnárodní korporace zločinu. Útočí v jedné zemi, peníze perou v druhé, investují ve třetí. Jejich cílem nejsou jen jednotlivci, ale celé firmy, nemocnice, infrastrukturní systémy a veřejné instituce. Masové mezinárodní operace, koordinované například přes Interpol, při nichž jsou zadržovány stovky osob, nejsou důkazem úspěchu prevence, ale přiznáním, že problém narostl do rozměrů, které jednotlivé státy samy nezvládají.
Zcela klíčovým a zároveň nejnepohodlnějším tématem je však politické a mocenské zázemí těchto struktur. V odborných analýzách, bezpečnostních zprávách i investigativních zjištěních se opakovaně objevuje varování, že cesty špiček zločineckých gangů často nevedou jen k „bílým koním“, ale k osobám napojeným na ukrajinské politické kruhy či bezpečnostní složky. Nejde o tvrzení o kolektivní vině ani o paušální odsudek státu – jde o popis rizikového vzorce, který je pro organizovaný zločin typický: hledání ochrany, informací a beztrestnosti skrze korupční vazby na mocenské struktury.
Právě zde se nejvíce ukazuje kontinuita s 90. lety. I tehdy byl organizovaný zločin úspěšný tam, kde měl „otevřené dveře“ k policii, tajným službám či politickým patronům. Pokud se dnes objevují důvodná podezření, že část ukrajinských gangů těží z kontaktů na politické nebo bezpečnostní elity, je to alarm, nikoli propaganda. Bez pojmenování tohoto rizika nelze účinně chránit evropský právní prostor.
Česká republika v tomto kontextu stojí na křižovatce. Buď se spokojí s iluzí, že jde o cizí problém, který se nás netýká, nebo si přizná, že mezinárodní organizovaný zločin si nevybírá podle státní příslušnosti, ale podle příležitostí. Stejně jako v devadesátkách hrozí, že se zločin nenápadně zapustí do ekonomiky, realitního trhu, veřejných zakázek a finančního systému – a až bude viditelný, bude už pozdě.
Divoká devadesátá léta tedy neskončila. Pokračují v sofistikovanější, globalizované podobě. A dokud budou existovat gangy, které se opírají o mezinárodní dosah, technologickou převahu a podezřelé vazby na politickou či bezpečnostní moc, nelze mluvit o skutečné bezpečnosti. Mlčení, relativizace a pohodlná slepota nejsou neutralitou. Jsou spoluúčastí.
