Začíná to u GIBS. Orgánu, který byl zřízen právě proto, aby byl schopen nezávisle prověřovat trestnou činnost policistů. V konkrétních případech se však tento orgán nechová jako kontrolní instituce, ale jako filtr. Oznámení, která obsahují konkrétní skutková tvrzení a právní kvalifikaci, nejsou posuzována z hlediska trestního práva, ale jsou administrativně „překlopena“ do roviny pouhého nesouhlasu s postupem policie. Tím jediným krokem se z věci vytratí to podstatné: povinnost prověřovat, povinnost zjišťovat, povinnost konat.
A pak přichází moment, který je zcela zásadní: věc je předána zpět do systému, jehož se týká. Typicky Policejnímu prezidiu. Jinými slovy – podezření na pochybení policistů je vráceno policii. Tento postup není jen problematický. Je destruktivní pro samotnou myšlenku nezávislé kontroly. Princip „nikdo nesmí být soudcem ve své věci“ zde není porušen okrajově, ale popřen v samotném základu.
V normálně fungujícím právním státě by právě v tomto okamžiku měl nastoupit státní zástupce. Trestní řád mu dává jasné nástroje: může si vyžádat spis, může požadovat vysvětlení, může uložit konkrétní úkony. Jinými slovy – může přezkoumat, zda policejní orgán postupoval zákonně. Jenže v těchto případech se děje něco jiného. Státní zastupitelství nezasahuje – legitimizuje.
Namísto věcného přezkumu přichází formalismus. Podání je redukováno na jedinou právní rovinu, ostatní části jsou ignorovány. Klíčová otázka – zda oznámené skutečnosti mohly naplňovat znaky trestného činu – zůstává nezodpovězena. Místo toho se řeší, kdo je „příslušný“, kdo má věc „vyřídit“ a zda bylo podání „postoupeno správně“. Obsah mizí, forma vítězí.
A tady se celý systém uzavírá. GIBS neprověří. Státní zastupitelství nepřezkoumá. Vyšší instance následně konstatují, že postup byl „v souladu se zákonem“. Ne proto, že by byl věcně správný, ale proto, že každý krok byl formálně zdůvodněn. Vzniká tak dokonalý kruh: každý článek řetězce kryje ten předchozí, aniž by kdokoliv nesl odpovědnost za výsledek.
Nejproblematičtější na tom je, že tento mechanismus není náhodný. Je stabilní. Opakuje se. A je mimořádně účinný. Stačí jediné – nepřipustit věc do roviny trestního řízení. Jakmile se to podaří, zbytek systému už zajistí, že se k věcnému posouzení nikdy nikdo nedostane. Vše proběhne „v souladu se zákonem“, ale bez toho, aby zákon byl skutečně aplikován.
Zvláštní kapitolu představují útvary typu NCOZ. Jsou vybaveny značnými pravomocemi, operují v citlivých oblastech a jejich zásahy mají zásadní dopady na životy jednotlivců. Právě proto by měly podléhat nejpřísnější kontrole. Pokud však podezření na jejich pochybení končí v systému, který je schopen takové podněty absorbovat bez věcného přezkumu, pak se z kontrolovaného subjektu stává subjekt fakticky nedotknutelný.
To není jen problém jednotlivých kauz. To je problém struktury. Právní stát nestojí na tom, že existují pravidla, ale na tom, že jsou uplatňována. Pokud se z pravidel stane jen jazyk, kterým se zdůvodňuje nečinnost, pak právo přestává plnit svou funkci. Místo ochrany jednotlivce začíná chránit systém před jednotlivcem.
Nejvážnější důsledek je zřejmý: vzniká prostředí, ve kterém není možné efektivně napadnout postup bezpečnostních složek. Každý krok má „své“ odůvodnění, každý orgán má „svou“ nepříslušnost a výsledek je předvídatelný – žádné věcné posouzení se nikdy neodehraje. To není jen selhání jednotlivců. To je selhání mechanismu.
A právě zde se láme důvěra veřejnosti. Ne v jednotlivá rozhodnutí, ale v samotnou možnost domoci se spravedlnosti. Pokud systém opakovaně produkuje situace, kdy nikdo nic neprověřil, a přesto je vše „v pořádku“, pak nejde o exces. Jde o model.
Právní stát nemůže fungovat na principu, že kontrola existuje jen deklaratorně. Buď státní zastupitelství začne skutečně vykonávat dohled v materiálním smyslu – tedy přezkoumávat, zjišťovat a rozhodovat na základě obsahu – nebo bude dál fungovat jako článek řetězce, který uzavírá prostor pro jakoukoli odpovědnost.
A v takovém systému už nejde o právo. Jde o jeho simulaci.
Zdroj:
Zákon č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů.
Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.
VEŘEJNÁ ŽALOBA. Působnost
státního zastupitelství v trestním řízení.
POLICEJNÍ AKADEMIE ČR (2024). Problematické posuzování protiprávního jednání
příslušníků bezpečnostních sborů.
