Podle dostupných informací a svědectví z místa nejde pouze o opuštěný brownfield čekající na nové využití. Areál nese znaky dlouhodobé kontaminace půdy, typické pro těžký průmysl a slévárenskou výrobu, která zde v minulosti probíhala. Právě v takových lokalitách je zákonem předpokládána zvýšená pozornost státu – ať už z hlediska ochrany životního prostředí, nebo budoucích sanačních nákladů. Ty však mohou s každým dalším zásahem do areálu dramaticky růst.
Závažnější, než samotná ekologická zátěž je však aktuální fyzická destrukce areálu. Součástí pozemků jsou výrobní haly, ocelové nosné konstrukce, technologické prvky a infrastruktura, které zjevně nejsou chráněny ani kontrolovány. Tyto konstrukce jsou podle dostupných zjištění vyřezávány a postupně odváženy do sběrných surovin. Nejde o nahodilý vandalismus, ale o cílené rozebírání kovových částí s jasnou ekonomickou motivací.
Klíčová otázka zní: kdo tyto zásahy provádí, na základě, jakého právního titulu a kam plyne výnos z této činnosti. Pokud se skutečně jedná o odvoz kovového materiálu do sběren, pak je namístě ptát se, zda:
- je materiál řádně evidován jako součást majetkové podstaty,
- jsou odváděny daně a poplatky,
- je činnost prováděna se souhlasem insolvenčního správce,
- a zda nejsou porušovány předpisy o nakládání s odpady a kontaminovanými materiály.
Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by tyto procesy byly pod systematickou kontrolou. Naopak, vše nasvědčuje tomu, že se areál rozebírá „po částech“, mimo veřejnou pozornost, mimo dohled státu a bez jasné odpovědnosti. Každý odvezený kus oceli přitom znamená snížení hodnoty majetku, který má sloužit k uspokojení věřitelů, a potenciálně i krácení veřejných rozpočtů.
Z pohledu insolvenčního práva jde o situaci krajně znepokojivou. Majetková podstata má být chráněna, nikoli postupně rozkrádána. Pokud dochází k demontáži konstrukcí bez transparentního záznamu, může jít o porušení povinností při správě cizího majetku, případně o poškozování věřitelů. V kombinaci s předchozími otázkami ohledně původu peněz a finančních toků se obraz dále zneklidňující.
Environmentální rovina přitom celou věc ještě zostřuje. Neodborné zásahy do starých průmyslových objektů mohou uvolňovat kontaminanty, šířit znečištění do půdy a podzemních vod a vytvářet budoucí ekologickou zátěž, kterou nakonec zaplatí veřejnost. Pokud je areál rozebírán bez dohledu orgánů ochrany životního prostředí, nejde jen o ekonomický problém, ale o přímé ohrožení veřejného zájmu.
Zarážející je především absence reakce státu. Kde je insolvenční soud? Kde je insolvenční správce? Kde jsou orgány životního prostředí, stavební úřad, finanční správa, policie? Jak je možné, že v areálu probíhají zjevné demoliční a odvozní práce, aniž by bylo jasné, kdo je povolil a kdo z nich profituje?
Tato nečinnost vysílá nebezpečný signál. Pokud může být rozsáhlý průmyslový areál v insolvenci fakticky rozebírán na šrot, bez kontroly, bez evidence a bez odpovědnosti, pak nejde o selhání jednotlivce, ale o selhání systému. A to v době, kdy stát deklaruje důraz na transparentnost, ochranu veřejných financí a boj proti hospodářské kriminalitě.
Případ českobudějovického areálu se tak posouvá do nové roviny. Už nejde jen o otázku, odkud přišly peníze a jak byla řízena insolvence. Jde o to, že majetek mizí v přímém přenosu, půda zůstává kontaminovaná a odpovědné instituce mlčí. To je stav, který by měl okamžitě přimět orgány činné v trestním řízení, orgány ochrany životního prostředí i insolvenční dohled k zásahu.
Protože pokud se dnes nikdo neptá, kdo řeže ocel a kam mizí výnosy, bude se zítra veřejnost ptát, kdo zaplatí sanaci půdy, ztracený majetek a zmařené uspokojení věřitelů. A odpověď „nikdo“ by byla tou nejhorší možnou.
