Z psychologického hlediska je výchozím bodem tzv. narcistické poranění. Opuštění partnerem je pro mnoho žen prožíváno nikoli jako partnerská neshoda či vývojová fáze vztahu, ale jako osobní odmítnutí a zpochybnění vlastní hodnoty. Rozvod iniciovaný mužem je vnímán jako ztráta kontroly nad vlastním životním příběhem a jako selhání, které ohrožuje obraz sebe sama coby „dobré manželky a matky“. V tomto kontextu se aktivují obranné mechanismy ega, jejichž cílem není klamání okolí, ale obnovení vnitřní psychické rovnováhy. Právě zde vzniká prostor pro kognitivní rekonstrukci reality, při níž jsou minulé události zpětně interpretovány tak, aby odpovídaly nové identitární potřebě.
Mechanismus kognitivní disonance vysvětluje, proč se lživá či zásadně zkreslená tvrzení často nejeví jako vědomé nepravdy. Rozpor mezi přesvědčením „jsem dobrá a jednala jsem správně“ a realitou opuštění je psychicky neudržitelný. Psychika proto přepisuje minulost: běžné partnerské konflikty jsou zpětně označovány za systematické ubližování, partnerovo rozhodnutí odejít za projev bezohlednosti či patologických rysů osobnosti. Čím déle je tento narativ opakován v komunikaci s okolím, tím více se internalizuje a získává pro nositelku status subjektivní pravdy. Lhaní se tak stává autenticky prožívaným přesvědčením, nikoli cynickým klamem.
Tento proces má zároveň silnou sociální dimenzi. Opuštěná žena je okolím zpravidla vnímána jako legitimní oběť, jejíž výpovědi nejsou kriticky zpochybňovány. Sociální validace hraje klíčovou roli v upevnění lživého narativu, neboť poskytuje emocionální podporu a morální převahu. Tím se vytváří sekundární zisk z role oběti, který dále snižuje motivaci ke konfrontaci s realitou. V této fázi se již nejedná pouze o vnitřní obranu, ale o stabilizovaný identitární postoj.
Zásadní obrat nastává ve chvíli, kdy se tento narativ přenáší do právního prostoru. V opatrovnických a rozvodových řízeních má subjektivní výpověď opuštěné ženy specifickou procesní váhu. Emočně zabarvená tvrzení o strachu, nepohodě dítěte či údajném rizikovém chování otce jsou obtížně falzifikovatelná a v aplikační praxi jsou často přijímána bez přísného důkazního standardu. Právní systém tak neúmyslně vytváří prostředí, v němž se lživý narativ stává funkční strategií. Pravda není odměňována více než přesvědčivý příběh; rozhodující není faktická správnost, nýbrž emocionální plausibilita.
Tento proces má tendenci eskalovat v předvídatelných fázích. Po počátečním popření reality rozvodu následuje rekonstrukce minulosti, poté konsolidace lživých tvrzení a jejich formalizace v právních podáních. Nejzávažnější fáze nastává tehdy, když jsou do konfliktu zataženy děti. Negativní narativ o otci je předáván dítěti explicitně či implicitně, čímž vzniká loajalitní konflikt. Dítě je nuceno volit mezi rodiči, aniž by mělo k dispozici vlastní zkušenost odpovídající prezentovaným obviněním. Tato fáze má nejzávažnější a nejdéletrvající následky.
Dopady tohoto procesu jsou mnohovrstevné. Pro děti znamená dlouhodobý rodičovský konflikt a manipulativní komunikace zvýšené riziko úzkostných poruch, narušení citové vazby a obtíže v budoucích vztazích. Pro otce představuje lživý narativ systematickou diskreditaci a sekundární viktimizaci v právním řízení, v němž se musí bránit tvrzením, jejichž nepravdivost je obtížně dokazatelná. Paradoxně však dlouhodobě poškozuje i samotnou ženu, která zůstává uvězněna v roli oběti a není schopna skutečně zpracovat ztrátu a adaptovat se na novou životní situaci.
Český právní řád deklaruje ochranu práva dítěte na oba rodiče a judikatura opakovaně zdůrazňuje, že styk s rodičem je právem dítěte, nikoli výsadou rodiče. Současně však aplikační praxe často selhává v důsledném prosazování tohoto principu. Pasivita orgánů a tolerance k nepravdivým tvrzením vytvářejí prostor pro chronifikaci konfliktu. Tento deficit je zřetelný i ve světle evropské judikatury, která klade na stát pozitivní povinnost aktivně a včas zajistit realizaci rodinného života. Formální existence soudního rozhodnutí bez jeho efektivní realizace není dostatečná.
Závěrem lze konstatovat, že lhaní a očerňování bývalého manžela u opuštěných žen po rozvodu není marginálním ani náhodným jevem. Jde o systémově podmíněnou reakci na psychické zranění, která je dále posilována sociálními a právními mechanismy. Pokud má být skutečně chráněn nejlepší zájem dítěte a zajištěna rovnováha rodičovských práv, je nezbytné, aby právní systém důsledně rozlišoval mezi subjektivním prožíváním a objektivní realitou, vyžadoval důkazní disciplínu a aktivně bránil eskalaci lživých narativů. Bez této změny bude právo nadále nevědomky podporovat destruktivní strategie, které ve svém důsledku poškozují všechny zúčastněné – a především děti.
