Podstatou instrumentálního lhaní je skutečnost, že osoba si je vědoma nepravdivosti nebo neúplnosti svých tvrzení, současně však s těmito tvrzeními zachází selektivně a strategicky. Nejde o plošné lhaní ve všech oblastech života, nýbrž o cílené zkreslování právě těch skutečností, které mají význam pro výsledek řízení. Typickým rysem je vysoká míra kontroly výpovědi, schopnost přizpůsobovat narativ konkrétnímu adresátovi – soudu, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znalci či policii – a ochota upravovat detaily výpovědi tak, aby byla zachována zdánlivá konzistence příběhu při současném zachování jeho účelového jádra.
V praxi rozvodových a opatrovnických sporů se instrumentální lhaní jen zřídka projevuje jako otevřená a snadno prokazatelná nepravda. Mnohem častější jsou sofistikované formy zamlčení či překroucení podstatných skutečností. Typicky dochází k selektivnímu vynechávání informací, které by mohly oslabit procesní postavení dotyčné osoby, například k zamlčení vlastního porušování soudních rozhodnutí, aktivního maření styku dítěte s druhým rodičem, existence pozitivních vazeb dítěte na druhého rodiče či vlastních konfliktních a agresivních projevů. Paralelně s tím bývají jednotlivé skutečnosti vytrženy z kontextu a prezentovány způsobem, který jim přisuzuje jiný význam, než jaký měly v realitě; ojedinělý konflikt je interpretován jako dlouhodobý vzorec ohrožující chování, běžná rodičovská neshoda je líčena jako systematická neschopnost péče a přirozené reakce dítěte na stres jsou přičítány výlučně vlivu druhého rodiče.
Významnou roli hraje časová manipulace, kdy jsou události přesouvány v čase tak, aby vytvářely zdání kauzální souvislosti tam, kde ve skutečnosti neexistuje. Chování, které předcházelo konfliktu, je prezentováno jako jeho následek, zatímco vlastní eskalační kroky jsou zpětně legitimizovány jako obrana. S tím úzce souvisí projekce odpovědnosti, kdy je vlastní jednání systematicky připisováno reakci na domnělé či zveličené selhání druhé strany. Tyto mechanismy vytvářejí narativ, který je navenek přesvědčivý, emočně silný a zdánlivě koherentní, avšak při detailní analýze vykazuje zásadní rozpory s objektivními důkazy.
Instrumentální lhaní v rozvodových věcech má obvykle několik fází. V iniciační fázi se objevuje v okamžiku, kdy je zřejmé, že konflikt nebude možné vyřešit konsenzuálně a že spor vstupuje do právní roviny. V této fázi je lež opatrná, často formulovaná jako neurčitá tvrzení či náznaky, jejichž cílem je vytvořit základní obraz situace a předznamenat budoucí interpretaci událostí. Následuje fáze stabilizační, v níž je narativ upevňován opakovaným sdělováním stejných či podobných tvrzení různým institucím. Výpovědi se vzájemně potvrzují, emocionální složka je posilována a postupně se vytváří dojem dlouhodobé a neměnné reality. Jakmile se objeví rozpory nebo důkazy, nastupuje fáze obranná, charakterizovaná změnou taktiky: popírání je nahrazeno bagatelizací, bagatelizace relativizací a faktická rovina je nahrazována rovinou emocionální či morální. Pokud je ohrožen samotný cíl – například svěření dítěte do péče – může dojít k fázi eskalační, v níž jsou tvrzení dále vyostřována, někdy až k obviněním závažného charakteru. Podstatné však je, že i v této fázi si jednající osoba zachovává kontrolu nad svým chováním; nejde o ztrátu kontaktu s realitou, ale o zvýšení procesní sázky.
Z hlediska symptomů je instrumentální lhaní rozpoznatelné především nikoli na úrovni jednotlivých detailů, ale na úrovni významových posunů v čase. Výpovědi se mohou na první pohled jevit konzistentní, avšak při jejich porovnání s objektivními důkazy – písemnou komunikací, soudními spisy, lékařskými zprávami či svědeckými výpověďmi – se ukazuje systematická selektivnost a účelovost sdělovaných informací. Typická je rovněž selektivní paměť, kdy nepohodlné skutečnosti „vypadávají“ z výpovědi, zatímco jiné jsou opakovaně zdůrazňovány. Emoční přesvědčivost výpovědi zde neodpovídá její pravdivosti; právě naopak, silná emocionalita často slouží jako nástroj k zastření faktických rozporů.
Dopady instrumentálního lhaní v opatrovnických věcech jsou závažné a mnohovrstevnaté. V procesní rovině vede ke zkreslení skutkového stavu, prodlužování řízení a přijímání rozhodnutí založených na neúplných či nepravdivých informacích. V rovině psychologické má výrazný negativní vliv na dítě, které se může stát nástrojem procesní strategie jednoho z rodičů, což zvyšuje riziko konfliktní loajality, vnitřního napětí a dlouhodobých vztahových obtíží. Dítě přestává být subjektem ochrany a stává se prostředkem k dosažení cíle, což je v přímém rozporu s principem jeho nejlepšího zájmu.
Z odborného i právního hlediska je proto nezbytné zdůraznit, že instrumentální lhaní není otázkou diagnózy ani morálního hodnocení, ale otázkou důkazní a procesní. Jeho odhalení nevyžaduje psychologickou spekulaci, nýbrž důslednou práci s fakty, časovou osou tvrzení, porovnáním výpovědí napříč řízeními a systematickou konfrontací narativu s objektivními důkazy. Pouze tak lze zabránit tomu, aby účelové zkreslování reality určovalo výsledek řízení s tak zásadním dopadem, jakým rozvodové a opatrovnické spory bezpochyby jsou.
Použitá a doporučená literatura zahrnuje zejména práce Americké psychiatrické asociace (DSM-5, 2013), Paula Ekmana (Telling Lies, 2009), Alderta Vrije (Detecting Lies and Deceit, 2008), Johna Bowlbyho (Attachment and Loss, 1980), studie Kellyové a Johnstona o odcizeném dítěti publikované ve Family Court Review (2001), práce Richarda Warshaka (Divorce Poison, 2010) a českou odbornou literaturu Nadi Špatenkové zaměřenou na konfliktní komunikaci v rodinných vztazích (Portál, 2017).
