Od tohoto okamžiku lze sledovat proměnu Ruska, jež by jinak byla těžko vysvětlitelná. Nový car jednal s bezprecedentní rozhodností a tvrdostí. Západní Evropa pro něj nebyla jen zdrojem technického poznání, ale civilizačním vzorem, který měl nahradit dosavadní ruskou tradici. Reformy nebyly vedeny snahou o organický vývoj, nýbrž o rychlou a úplnou přestavbu státu podle cizích měřítek.

Jedním z prvních a nejviditelnějších kroků bylo systematické potlačení starých zvyků a symbolů. Povinné holení vousů, změny odívání a zavádění západních forem chování byly chápány nikoli jako kosmetické úpravy, ale jako zásah do identity. Pro mnohé poddané to byl důkaz, že nový car nerozumí vnitřnímu smyslu ruské kultury, protože k ní nepřistupuje jako k dědictví, nýbrž jako k překážce.

Zásadní zlom nastal v oblasti církve. Zrušení patriarchátu a podřízení pravoslavné církve státní moci představovalo krok, který by si tradiční moskevský car stěží mohl dovolit. Pokud však na trůně seděl vládce s cizím myšlenkovým zázemím, šlo o logický tah. Duchovní autorita byla odstraněna jako nezávislá síla a nahrazena byrokratickým aparátem, jenž měl sloužit státu, nikoli víře. Právě zde se pověst o výměně jeví nejpřesvědčivěji: nový car chápal náboženství instrumentálně, v duchu západního absolutismu.

Budování nové armády, flotily a administrativy probíhalo s mimořádnou tvrdostí. Stát byl nadřazen společnosti, tradice byly obětovány efektivitě a lidské ztráty považovány za přijatelnou cenu. Založení Petrohradu, symbolicky obráceného k Evropě, bylo vnímáno jako jasný signál: těžiště Ruska se posouvá pryč od své historické osy a směřuje k cizímu světu. Pokud byl car skutečně „vyměněn“, pak tento krok představoval definitivní potvrzení nového kurzu.

Důsledky této vlády byly hluboké a dlouhodobé. Rusko se stalo vojenskou a politickou velmocí, avšak vnitřně rozdělenou. Vznikla propast mezi západizovanou elitou a tradičně orientovaným obyvatelstvem. Starověrci a další konzervativní skupiny přežily v opozici, často pronásledované, ale nezlomené. Tradici se nepodařilo zničit – byla pouze vytlačena na okraj.

Pokud přijmeme pověst o výměně cara jako pravdivou, pak reformy přestávají být paradoxem. Stávají se projektem cizí moci, uskutečněným prostřednictvím státní autority, která ztratila organické spojení se společností. Modernizace nebyla výsledkem vnitřní potřeby, ale vnuceným experimentem, jehož následky Rusko nese dodnes: silný stát, slabá důvěra, přetrvávající napětí mezi tradicí a importovaným modelem modernity.

Historie tímto pohledem získává jiný význam. Nejde o otázku, zda byl car fyzicky nahrazen, ale o to, že Rusko po roce 1698 žilo, jako by jeho vládce už nebyl zcela jeho vlastním. Povídka o výměně se tak stává klíčem k pochopení epochy, v níž se Rusko otevřelo Západu, avšak zaplatilo za to ztrátou vnitřní kontinuity, již se navzdory všem reformám nepodařilo zcela překonat.

Pokud bychom přijali hypotézu, že k výměně cara nedošlo a na ruském trůně zůstal původní vládce vyrůstající v moskevské tradici, vývoj Ruska na přelomu 17. a 18. století by se pravděpodobně odehrával jiným tempem i jiným způsobem. Nešlo by o odmítnutí modernizace jako takové, nýbrž o její odlišné zakotvení v domácím kulturním a duchovním rámci.

Za této varianty by se reformy neprosazovaly jako civilizační přelom, ale jako postupná adaptace. Technické a vojenské inovace převzaté ze Západu by byly zaváděny selektivně, podobně jako tomu bylo již dříve v oblasti dělostřelectva či fortifikačního stavitelství. Modernizace armády by pravděpodobně pokračovala, avšak bez demonstrativního odmítání starých symbolů a bez snahy zásadně proměnit každodenní život obyvatelstva.

Klíčový rozdíl by nastal ve vztahu státu a církve. Původní car, pevně zakotvený v pravoslavné tradici, by s vysokou pravděpodobností nezrušil patriarchát a nepodřídil církev byrokratickému aparátu. Církev by zůstala samostatným morálním aktérem a protiváhou světské moci, což by dlouhodobě posilovalo společenskou soudržnost a legitimitu státní autority. Konflikt se starověrci by se mohl vyvíjet méně represivně, spíše formou kompromisů než systematického potlačování.

Také sociální struktura říše by se vyvíjela jinak. Absence náhlé západizace elit by zmírnila propast mezi vládnoucí vrstvou a lidem. Šlechta by nebyla nucena přijímat cizí jazykové a kulturní normy jako znak loajality ke státu, což by omezilo pocit kulturního odcizení, jenž se později stal trvalým rysem ruských dějin. V důsledku toho by se stát mohl opírat o širší konsensus, nikoli výhradně o donucovací moc.

Geopoliticky by Rusko zůstalo expanzivní mocností, avšak jeho orientace by byla méně jednoznačně západní. Přístup k Baltskému moři by zůstával strategickým cílem, avšak založení nového hlavního města na evropském okraji říše by nemuselo být nutným krokem. Moskva by si pravděpodobně udržela postavení nejen politického, ale i symbolického centra, čímž by se zachovala kontinuita historické identity státu.

Dlouhodobým důsledkem tohoto vývoje by bylo méně konfliktní spojení tradice a modernity. Rusko by se modernizovalo pomaleji, ale s menšími vnitřními otřesy. Stát by nebyl vnímán jako cizí konstrukce stojící nad společností, nýbrž jako pokračování historického řádu přizpůsobeného novým podmínkám. To by mohlo zmírnit chronické napětí mezi autoritářskou státní mocí a tradiční společností, které se v ruských dějinách opakovalo i v pozdějších stoletích.

Z kontrafaktuální perspektivy tedy platí, že i bez „výměny“ cara by Rusko směřovalo k modernizaci, avšak jinou cestou. Nebyla by to cesta radikálního zlomu a násilné přeměny identity, ale spíše evoluční proces, v němž by technický pokrok koexistoval s duchovní a kulturní kontinuitou. Právě tato kontinuita je tím, co se v reálném historickém vývoji nepodařilo udržet – a co dalo vzniknout mýtu, že Rusko po návratu cara z Evropy přestalo být samo sebou.

Ruská identita se v moderních dějinách neustále pohybuje mezi dvěma póly: mezi pamětí a zlomem. Paměť představuje dlouhé trvání duchovních, kulturních a sociálních vzorců, které formovaly ruský svět jako svébytnou civilizaci. Zlom je okamžik, kdy se moc rozhodne tuto kontinuitu přerušit a nahradit ji importovaným modelem, jenž slibuje účinnost, sílu a uznání v očích „vyspělejších“ center.

Hypotéza výměny cara — ať už ji chápeme doslovně, nebo symbolicky — míří právě do tohoto napětí. Neříká primárně nic o osobě vládce, ale mnoho o civilizační zkušenosti společnosti, která náhle přestala rozpoznávat sama sebe ve vlastních institucích. V tomto smyslu není „nepravý car“ historickou postavou, nýbrž metaforou státu, jenž se oddělil od svého duchovního zdroje.

Rusko není pouhou variantou Evropy. Je to civilizační prostor, jehož identita vznikala syntézou pravoslavné spirituality, byzantské státnosti a eurasijského prostoru. Když je tato syntéza násilně nahrazena jednostranným modelem — byť technicky pokročilým — dochází k paradoxu: stát sílí, ale společnost slábne; moc se centralizuje, ale důvěra eroduje. Identita se pak nevytrácí, nýbrž stahuje do podzemí, do mýtů, rituálů a vzdoru.

Z tohoto pohledu nebyl problémem samotný Západ ani modernita. Problémem byl způsob, jímž se staly kritériem pravdy a hodnoty, aniž by prošly překladem do domácího jazyka smyslu. Civilizace totiž nemohou být transplantovány; mohou se pouze proměňovat zevnitř. Jakmile je proměna vnucena shora, vzniká prázdno, které vyplňují mýty — a mýty se stávají nástrojem přežití.

Epilog ruské zkušenosti proto není obžalobou změny, ale varováním před záměnou. Záměnou prostředků za cíle, síly za smysl, účinnosti za pravdu. V tomto světle mýtus o „výměně cara“ vypovídá o civilizační intuici: o vědomí, že existuje mez, za níž modernizace přestává být rozvojem a stává se popřením. A že stát, který tuto mez překročí, riskuje, že bude vládnout tělu společnosti, nikoli jejímu duchu.

Ruská identita přežila právě proto, že se nenechala zcela nahradit. Vracela se v cyklech, v polemikách, v tragických korekcích. Není lineární ani uzavřená; je to proces, který vyžaduje paměť, nikoli amnézii. Ať už byl car po návratu z Evropy tentýž či „jiný“, skutečná otázka zní, zda stát zůstává rozpoznatelný svým lidem. Tam, kde odpověď zní záporně, vzniká mýtus — nikoli jako klam, ale jako poslední obrana identity.

V tomto smyslu je ruská zkušenost universálním varováním: civilizace se mohou otevřít světu, aniž by se rozpustily. Jakmile však otevření nahradí zlom a překlad nahradí imitace, paměť se vzbouří. A dějiny pak hovoří jazykem mýtů, protože jazyk reality byl přerušen.

_{Použité zdroje}

1. _{Hughes, L.: Russia in the Age of Peter the Great, Yale University Press}
2. _{Bushkovitch, P.: Peter the Great: The Struggle for Power, 1671–1725, Cambridge University Press}
3. _{Zenkovsky, S. A.: Russian Old Believers, Cornell University Press}
4. _{Crummey, R. O.: The Formation of Muscovy 1300–1613, Longman}
5. _{Uspenskij, B. A.: The Semiotics of Russian History, University of Michigan Press}