Začněme u GIBS. Tato instituce má ze zákona prověřovat podezření z trestné činnosti policistů. Místo toho však opakovaně volí cestu odklonu od trestního režimu, a to i v situacích, kdy jsou tvrzení konkrétní, popisují jednání konkrétních osob, konkrétní čas a konkrétní následek. Namísto zahájení úkonů trestního řízení GIBS formálně „vyřizuje podání“, aniž by splnila základní zákonnou povinnost: posoudit, zda existují skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu. To není drobný procesní detail. To je obcházení trestního řádu.
Nezákonnost GIBS se projevuje především tím, že nezakládá záznam o zahájení úkonů trestního řízení, ačkoliv zákon jasně říká, že jakmile jsou dány indicie, záznam sepsán být má. Místo toho inspekce rozhoduje předem, bez prověřování, bez ověřovacích úkonů, bez dokazování. Jinými slovy: vyšetřování nahrazuje názorem. To není výkon zákonné působnosti. To je její popření.
Druhou nezákonností GIBS je předčasné meritorní uzavírání věci. Inspekce si osobuje právo tvrdit, že „nejde o podezření z trestného činu“, aniž by provedla elementární šetření. Jak to ví? Neví. Pouze to tvrdí. Tím si uzurpuje roli, která jí nepřísluší – roli soudce ještě před tím, než vůbec začal proces. Práh „důvodného podezření“ je systematicky deformován tak, aby nebyl nikdy dosažen. To není omyl. To je metoda.
Třetí a zvlášť cynická nezákonnost spočívá v tom, že GIBS odkazuje oznamovatele mimo trestněprávní režim, ačkoliv předmět podání je zjevně trestní. Výsledkem je stav, kdy se trestní oznámení mění v „podnět“, podnět v „stížnost“ a stížnost v prázdnou odpověď. Právo se rozpadá na terminologii, která má jediný účel: nic nedělat.
A právě tady vstupuje na scénu státní zastupitelství – instituce, která by měla tento rozklad zastavit. Nezastavuje. Naopak. Přebírá závěry GIBS bez vlastní analýzy, bez kritického testu zákonnosti, bez vyžádání doplnění, bez uložení jediného úkonu. Dozor se mění v kolaboraci. Kontrola v potvrzení. Zákonnost v prázdnou frázi.
Nejvýraznějším selháním státního zastupitelství je nepřezkoumatelnost jeho vyrozumění. Texty plné obecných formulací, bez vypořádání konkrétních tvrzení, bez vysvětlení, proč nebyl naplněn zákonný práh. Taková vyrozumění nejsou výkonem veřejné moci, ale obranným štítem proti odpovědnosti. Pokud není jasné, jak úřad uvažoval, nelze jej kontrolovat. A to je přesně ten bod.
Další systémová chyba je odkazování na opravné prostředky, které v realitě neexistují. Když je problémem nečinnost, faktické odložení bez rozhodnutí nebo ignorování obsahu podání, žádný klasický opravný prostředek není k dispozici. Přesto je občan posílán do labyrintu procesních pouček, z něhož není úniku. To není poučení. To je výsměch právu na ochranu.
Nejhlubší selhání však spočívá v něčem jiném: státní zastupitelství abdikovalo na svou ústavní roli. Místo aby bylo protiváhou moci, stalo se její součástí. Místo aby chránilo zákonnost, chrání institucionální klid. Místo aby vyšetřovalo, uzavírá. Místo aby se ptalo, mlčí.
Tak vzniká beztrestnost. Ne náhodná, ale vyrobená. Administrativně čistá, formálně uhlazená, obsahově prázdná. Beztrestnost, která nevzniká porušením zákona v jednom bodě, ale jeho systematickým obcházením. Beztrestnost, za kterou nenese odpovědnost jeden úředník, ale celý mechanismus.
Právní stát nemůže přežít tam, kde kontrolní instituce kryjí samy sebe. Nemůže fungovat tam, kde GIBS nahrazuje vyšetřování názorem a státní zastupitelství nahrazuje dohled souhlasem. Pokud se tento stav nezmění, nezbude z práva nic než procedura bez obsahu. A z demokracie jen slovo na papíře.
Tohle není selhání jednotlivce. Tohle je selhání systému. A systém, který nechrání právo, ale moc, přestává být právním státem.
