U velkých bloků je problém, že každý máme jinou politickou představu toho nejlepšího pro stát. To nás může rozdělovat. Naopak nás může spojovat vědomí toho, co nechceme:

1.   Nechceme být bruselským protektorátem.

2.   Nechceme ztratit svobodu slova, včetně různých názorů na cizí války, které nejsou válkami našimi.

3.   Nechceme se podřídit názoru pražských českotelevizních redaktorů a je nám jedno, o čem mele Česká televize v nedělní poledne.

4.   Nechceme být za blbce a slepě následovat kecy švédské Gréty o konci světa. Nevěříme zelenému údělu, odmítáme likvidaci průmyslu a nesmyslné zdražování energie. Vidíme hloupost bruselské komise, která těmto bludům podléhá a podílí se na obrovském okrádání všech nás ve prospěch několika málo zbohatlíků žijících z dotací na podporu zeleného šíleného snu o předělání světa.

5.   Nechceme návrat sociálního inženýrství, regulované ekonomiky a omezování práv člověka.

Prostě odmítáme návrat ke komunismu, jen jinak pojmenovanému. To stačí na politické partnerství a volební integraci. Jsou před námi volby senátní a prezidentské, volby většinové. Petr Pavel a Miloš Vystrčil ukazují, že vyhrát volby poslanců nestačí. Postfialovské síly mají prezidenta, Senát a Ústavní soud. Volební politická integrace a společní kandidáti vládních stran ve volbě senátorů i prezidenta mají smysl.