A přesto mají tu drzost mluvit o „ochraně demokracie“.
Toto není obrana. Toto není sebeobrana. Toto je demonstrace síly – a síla sama o sobě není právo.
Washington opakuje starý scénář: hrozba jaderných zbraní, regionální stabilita, obrana spojenců. Ale kde je bezprostřední útok na americké území? Kde je okamžitá a nevyhnutelná hrozba, která by ospravedlnila bombardování cizí země? Mezinárodní právo není gumová norma, kterou lze natahovat podle geopolitické potřeby.
Charta OSN jasně říká: zákaz použití síly s výjimkou sebeobrany nebo mandátu Rady bezpečnosti. Nic z toho zde nebylo naplněno. Pokud začneme akceptovat preventivní údery založené na „pocitu ohrožení“, pak se celý systém kolektivní bezpečnosti hroutí.
Co je ještě cyničtější – Spojené státy nemají s Íránem žádnou společnou hranici. Íránské tanky nestojí na mexické hranici. Íránská letadla nenarušují americký vzdušný prostor. A přesto americké bomby dopadají na íránská města.
To není obrana. To je projekce moci.
Je naivní ignorovat ekonomický rozměr. Írán patří mezi významné producenty ropy a plynu. Leží na křižovatce strategických tras mezi Kaspickým mořem a Perským zálivem. Historie amerických intervencí ukazuje opakující se vzorec: státy s nerostným bohatstvím se záhadně ocitají v hledáčku „ochrany demokracie“.
Když jde o
ropu, náhle se mluví o lidských právech.
Když jde o strategickou polohu, náhle se mluví o bezpečnosti.
Ale skutečné důsledky? Rozvrácené země, destabilizované regiony, tisíce civilních obětí.
Podle dostupných informací zasáhly údery nejen vojenské cíle, ale i civilní infrastrukturu. Íránské rodiny přišly o domovy. Děti přišly o rodiče. Rodiče přišli o děti. Jména obětí se neobjeví v projevech prezidentů. Budou jen čísly ve statistikách.
A právě zde musí zaznít jasné slovo: solidarita s íránským lidem.
Íránci nejsou terčem. Nejsou „kolaterální realitou“. Jsou to lidé s právem na život, bezpečí a sebeurčení. Nemají odpovědnost za geopolitické soupeření velmocí. A přesto za něj platí krví.
Vyjadřuji hlubokou lítost nad každým nevinným životem, který byl zmařen ve jménu strategických zájmů. Nad každým dítětem, které usnulo pod troskami. Nad každou matkou, která dnes pláče nad zbytečnou smrtí svého syna.
Pokud by jiný stát provedl bez mandátu OSN rozsáhlý úder na suverénní zemi, byl by okamžitě označen za agresora. Sankce. Embargo. Mezinárodní izolace. Rezoluce.
Když to však udělají Spojené státy, svět mlčí opatrně, diplomaticky, vyčkávavě.
Tady se láme důvěra v mezinárodní právo. Pravidla, která platí jen pro slabší, nejsou pravidly – jsou nástrojem dominance.
Je legitimní se ptát: kdy konečně začne svět jednat i proti těm nejsilnějším? Kdy přestane být síla nadřazena právu? Kdy přestane být samozvaný „garant pořádku“ fakticky nad zákonem?
Spojené státy se dlouhodobě prezentují jako obránce svobody. Ale skutečný mírotvůrce nesvrhává vlády raketami. Skutečný obránce demokracie nepřepisuje mezinárodní právo podle okamžité výhodnosti.
Každá další jednostranná intervence posiluje přesvědčení, že mezinárodní systém je jen zástěrkou pro hegemonii. A hegemonie vyvolává odpor. Odpor rodí radikalizaci. Radikalizace rodí další konflikty.
Kdo tedy ve skutečnosti destabilizuje region? Ten, kdo se brání na svém území? Nebo ten, kdo přilétá tisíce kilometrů daleko a shazuje bomby?
Nejde o nenávist vůči americkému lidu. Američané sami často nesou důsledky rozhodnutí své politické elity. Jde o odpovědnost konkrétní moci za konkrétní čin.
Pokud má být mezinárodní právo více než jen papírem, musí být vymahatelné bez ohledu na velikost armády. Pokud má být OSN skutečnou institucí kolektivní bezpečnosti, nesmí být paralyzována pokaždé, když jde o velmoc.
A především – svět nesmí zapomenout na Íránce. Na obyčejné lidi, kteří chtějí jen žít. Je třeba otevřeně říct: jejich utrpení není „nutnou cenou geopolitiky“. Je to lidská tragédie.
Dnes stojíme před otázkou, která přesahuje jeden konflikt: budeme akceptovat svět, kde silnější rozhoduje bez následků? Nebo budeme trvat na tom, že právo musí stát nad mocí?
Podpora íránského lidu je dnes morálním postojem. Lítost nad nevinnými oběťmi je minimem lidskosti. A požadavek odpovědnosti za použití síly není radikalismem – je obranou samotné podstaty mezinárodního práva.
Jestli má mít svět ještě nějaký řád, pak musí platit pro všechny. Bez výjimek. Bez imunity moci.
