Podstatou práva je moc. Právní norma je závazné pravidlo chování vynutitelné státní mocí. Není-li určité pravidlo vynutitelné mocí vůči tomu, kdo jej nedodržuje, či jej dodržuje jen, když se mu to hodí, není takové pravidlo právní normou. Učí-li se na právnických fakultách, že mezinárodní právo je závazné vůči všem, učí se blud, o čemž se může přesvědčit každý, kdo sleduje mezinárodněpolitické jednání velmocí.

Poprvé jsem si to uvědomil při válečném útoku USA a některých dalších států NATO vůči Jugoslávii 1999. Následný válečný útok USA na Irák v roce 2003, útok Ruska na Ukrajinu 2022, únos venezuelského prezidenta 2026 i americko-izraelský útok na Írán 2026, včetně zabití nejvyššího představitele, který je poživatelem imunity podle mezinárodního práva, ukazuje, že velmoci se necítí být vázáni mezinárodní normami:

a)      zakazující útočnou válku,

b)     přikazují respektovat imunitu hlavy státu a jeho představitelů, pakliže není vyhlášen mezi státy válečný stav,

c)      přikazující zahájit válku jejím vypovězením nebo vázáním na uplynutí lhůty v ultimátu obsahující hrozbu válkou.

Je zbytečné situaci hodnotit z pohledu morálky. Rozhodující je realita, ne přání. Realita ukazuje, že mezinárodní právo ve vztahu k velmocím neplatí, protože nikdo nemá reálnou sílu velmoci donutit k dodržování těchto pravidel. Nikdo nemá reálnou sílu porazit USA, Rusko, Čínu a některé další státy, aniž by se riskovala jaderná katastrofa. Mezinárodní právo platí jen vůči malým a středním státům, vůči kterým jej mohou vynutit právě velmoci válečným útokem, únosem či zabitím hlavy státu. Tím však tyto normy nejsou právem, protože neplatí vůči všem, ale jen vůči slabším.

Rovnost států je chiméra, výdaje na zbrojení jako vazalský poplatek

Protože velmoci mají výsadní mocenské postavení a není vůči nim mezinárodní právo vymahatelné, je lživá teze, která se učí na právnických fakultách, že státy jsou si rovny. Nikdy si malé státy s velmocemi rovny nebyly, rovny si nejsou a rovny nebudou.

Síla velmocí je zdrojem bohatství na úkor slabších, včetně spojenců (vazalů). Pokud to však velmoc s kořistěním spojeneckých vazalů přežene, může prohrát válku, protože vazalové ji při první příležitosti opustí. Krásným příkladem je peloponéská válka v letech 431-404 před Kristem v antickém Řecku mezi Athénským námořním spolkem a spartským Peloponéským spolkem. Athény chlubící se svou demokracií a kulturní dominancí tak moc kořistily spojence či spíše vazaly ve svém námořním spolku, až vazalové ztratili chuť Athénám platit a přešli na stranu Sparty. I tehdy se kořistění schovávalo za válečné výdaje spojenců na společnou obranu - námořnictvo, fakticky však námořnictvo bylo athénské a vazalové na ně jen platili, tím živili athénskou ekonomiku a z těchto peněz se se postavil i athénský Parthenón za Perikla. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A utrhlo se i ucho athénské.

Co dělat?

Jsme malý stát a nezměníme postoj velmocí ani o milimetr. Moralizováním ničeho nedosáhneme, zvláště pokud se moralizování bude týkat jen jednání jedné velmoci a mlčením k obdobnému jednání velmoci jiné. Nejsme-li schopni kritizovat všechny útočníky stejně, raději stále mlčme.

Naše naděje je, že velmoci si rozdělí sféry vlivu, ty budou respektovat v rámci vzájemného vyvažování silou a nevznikne třetí světová válka. USA chtějí dominovat celému americkému kontinentu, což dokazuje únos venezuelského prezidenta i tlak na Kubu, a chtějí ovládat Blízký Východ, což dokazuje útok na Írán. Rovněž velmi nevraživě nesou, že by se ropa obchodovala v jiné měně než dolaru, což ohrožuje dolar jako světové platidlo a možnost USA tisknout stále nové dolary pro své financování. I to může být motivem jejich ataku na Venezuelu a Írán, které měly chuť prodávat ropu bez užití dolaru.

Rusko chce mít vliv na Ukrajině a ve střední Asii a Čína ve východní Asii, včetně ovládnutí Tchaj-wanu. Určitě se do hry přihlásí Indie, díky počtu obyvatel a jaderným zbraním má moc. Domluví-li se velmocí na sférách vlivů, konflikty budou přechodné a lokální. Pokud se nedomluví, bude třetí světová válka.

Naše zbrojní výdaje mají faktický význam v tom, že USA očekávají nákup amerických zbraní. To je podstatu jejich tlaku na zvyšování zbrojních výdajů spojenců, dívají se na ně jako na poplatek, který slabší spojenci musí platit silnějšímu. Protože jsme ve sféře vlivu USA, tak s tím nic neuděláme.

Můžeme však přece jen hájit naše zájmy tam, kde to půjde. Můžeme a musíme dělat mezinárodní politiku s ohledem na vlastní ekonomické zájmy. Nic víc, nic míň. Válka USA a Izraele proti Íránu vedla k razantnímu omezení dodávek ropy a zemního plynu z Perského zálivu. Důsledkem je zdražení nafty, benzínu a růst inflace. Základem naší energetické bezpečnosti musí být politika, která je schopna zajistit nákup a dovoz ropy a zemního plynu od kohokoliv, kdo je schopen a ochoten nám prodat za co nejvýhodnější ceny pro nás, bez ohledu na to, jaký stát a s jakým režimem ji prodává. Z pohledu našeho demokratického režimu se odlišujeme od politické a právní praxe Ruska, Íránu, Saudské Arábie i Kataru. Ropu však potřebujeme jako energetickou surovinu, ne kvůli ideologii zemi původu. Taková politika zajistí ekonomické zájmy našich občanů i podniků.

Dvě poučení pro výuku na právnických fakultách

1.      Studentům se nemá lhát.

2.      Základem výuky je popis reality, ne chiméry.