Připravovaná novela zákona o církvích a náboženských společnostech, kterou avizovalo Ministerstvo kultury, představuje zásadní a z dlouhodobého hlediska nevyhnutelný krok k obnovení rovnováhy mezi autonomií církví a veřejným zájmem. Debata o této právní normě se neodehrává ve vakuu – je výsledkem kumulace konkrétních kauz, strukturálních selhání a dlouhodobé absence efektivního dohledu nad fungováním církevních institucí.

Po přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a následném nastavení systému finančních náhrad došlo k zásadní změně: stát se z velké části stáhl z přímé kontroly hospodaření církví. Tento krok byl legitimní z hlediska oddělení státu a církví, avšak v praxi vedl k vytvoření prostoru, ve kterém některé církevní struktury začaly fungovat bez dostatečných kontrolních mechanismů – a to nejen směrem k veřejnosti, ale často i vůči vlastním členům.

Právě zde se začínají objevovat konkrétní problematické případy, které ukazují, že absolutní autonomie bez odpovědnosti může vést k deformacím.

Jedním z nejviditelnějších okruhů problémů jsou kauzy spojené s arcibiskupem Michalem Dandárem a situací v rámci pravoslavné církve. V mediálním prostoru i v interních církevních sporech se objevují závažná tvrzení týkající se nakládání s finančními prostředky, včetně prostředků pocházejících z finančních náhrad od státu. Kritika směřuje zejména na netransparentní hospodaření, rozhodování bez širší institucionální kontroly a personální zásahy, které vedly k propouštění duchovních bez zjevně transparentního a přezkoumatelného procesu. Tyto konflikty navíc často eskalují do otevřených sporů uvnitř církve, aniž by existoval účinný externí mechanismus, který by byl schopen situaci objektivně posoudit.

Podobné tendence však nejsou omezeny pouze na jednu církev. V případě Petra Samojského z Náboženské společnosti unitářů se objevují výhrady vůči kumulaci funkcí v rámci jedné osoby, což vyvolává otázky ohledně koncentrace moci a absence vnitřních brzd a protivah. Takový model řízení může vést k oslabení institucionální kontroly a k situaci, kdy rozhodování není dostatečně transparentní ani kolektivní.

Dalším příkladem, který je v odborných i regionálních debatách zmiňován, je působení biskupa Církve československé husitské Pavla Pechance, kde kritika směřuje k otázkám personálního obsazení ekonomických funkcí, konkrétně zapojení blízkých osob do správy finančních prostředků. Takové jednání, i pokud není protiprávní, vyvolává zásadní pochybnosti o střetu zájmů a o standardech dobré správy.

Tyto ukázkové případy – ať už jsou jednotlivě posuzovány jakkoliv – mají společného jmenovatele: ukazují, že v současném právním rámci prakticky neexistuje efektivní nástroj, jak na podobné situace reagovat. Stát může zasáhnout pouze ve zcela krajních případech, typicky zrušením registrace církve, což je opatření natolik extrémní, že je v praxi téměř nepoužitelné. Mezi absolutní nečinností a nejtvrdším zásahem tak chybí celé spektrum nástrojů.

Výsledkem je stav, kdy kontrolu nad hospodařením, personální politikou a dodržováním vlastních pravidel ztrácí nejen stát a veřejnost, ale často i samotní členové církví. Ti se ocitají v pozici, kdy nemají reálný prostředek obrany proti rozhodnutím vedení, která mohou mít zásadní dopad na jejich postavení i na fungování celé náboženské společnosti.

Právě zde se ukazuje legitimita připravované novely. Jejím cílem není popření autonomie církví, ale její vyvážení odpovědností. Moderní právní stát nemůže rezignovat na dohled tam, kde dochází k nakládání s významnými finančními prostředky, kde existuje potenciál zneužití moci a kde rozhodnutí mají dopad nejen na jednotlivce, ale i na širší společnost.

Navrhované změny – zejména posílení finanční transparentnosti, zavedení sankcí za opakované porušování zákona či vlastních předpisů a možnost reagovat na bezpečnostní rizika – proto nelze vnímat jako útok na náboženskou svobodu. Naopak, mohou být chápány jako její ochrana před jejími vlastními deformacemi.

Argument, že jakýkoliv zásah státu do církevních záležitostí je nepřípustný, neobstojí v situaci, kdy dochází k systémovým selháním. Autonomie bez kontroly totiž není svobodou, ale prostorem pro libovůli. A právě proti této libovůli má právo – a v konečném důsledku i povinnost – právní stát zasáhnout.

Připravovaná právní norma tak není pouze reakcí na jednotlivé kauzy. Ty jsou spíše symptomem hlubšího problému. Skutečným cílem je vytvoření takového právního rámce, který zajistí, že církve a náboženské společnosti budou moci svobodně působit, avšak zároveň v mezích transparentnosti, odpovědnosti a právního řádu.

Bez tohoto kroku hrozí, že se budou podobné případy opakovat – a důvěra veřejnosti i samotných věřících v církevní instituce bude nadále erodovat.

_Zdroje:

1. _{NÁDVORNÍK, Pavel (2026). Klempíř chystá zpřísnění církevního zákona. Dopadnout může na šéfa ruských pravoslavných. Novinky.cz, 2. 4. 2026.}
2. _{MIKEL, Jakub; NOVÁK, Jan (2026). Pravoslavná církev v Česku hromadně propouští. Seznam Zprávy, 24. 3. 2026.}

3. _{ČT24 (2023). O hlavu pravoslavné církve v Česku se zajímá policie. Daroval nemovitosti pochybnému spolku. Česká televize, 17. 10. 2023.}

4. _{NOVÁK, Jan (2020). „Prostě jsem to rozhodl.“ Arcibiskup koupil za církevní miliony ruinu. Seznam Zprávy, 10. 8. 2020.}

5. _{ČT24 (2022). Česká pravoslavná církev má ekonomické problémy. Část duchovních viní její vedení. Česká televize, 27. 11. 2022}

_{6.    PRAŽSKÁ OBEC UNITÁŘŮ (2025). Duchovní služba – Petr Samojský.}

_{7.    NÁBOŽENSKÁ SPOLEČNOST ČESKÝCH UNITÁŘŮ (2025). Ústředí – kontakty (Petr Samojský).}

_{8.    KROUPA, Janek (2024). Sexuálně nás zneužíval, obviňují ženy známého faráře. Seznam Zprávy, 18. 11. 2024.}