Ne proto, že by skončila, ale proto, že svět má omezenou kapacitu vnímat více krizí současně.
Tento přesun pozornosti otevírá zásadní otázku: kdo z této situace skutečně profituje?
Dvoutýdenní příměří iniciované prezidentem Donaldem Trumpem a jednání v Islámábádu sice vytvářejí dojem mírného diplomatického pokroku, ve skutečnosti ale sledujeme spíše rotaci krizí než jejich řešení. Válka na Ukrajině pokračuje stejně jako napětí na Blízkém východě. Obě situace mají přímý dopad na Evropu – jedna v oblasti bezpečnosti, druhá v oblasti energetiky. Jejich souběh zároveň vytváří prostor pro další aktéry.
Často zaznívá, že hlavním vítězem současného chaosu je Čína. Na první pohled to může působit logicky – není přímým účastníkem konfliktů a sleduje, jak se její strategičtí konkurenti vyčerpávají. Zároveň může těžit z levnějších surovin, změn obchodních toků nebo oslabení jednoty Západu.
Realita je ale složitější. Čína je jedním z největších dovozců energií na světě, a destabilizace v oblasti Perského zálivu proto ohrožuje i její vlastní ekonomiku. Dlouhodobá nejistota v globálním obchodě navíc není v jejím zájmu. Nejde tedy o jednoznačného vítěze, ale spíše o opatrného hráče, který se snaží minimalizovat rizika a zároveň posilovat svůj vliv tam, kde je to možné.
Pokud otázku „kdo profituje“ rozšíříme, odpověď zůstává nejednoznačná. Krátkodobě mohou získávat producenti energií, zbrojní průmysl nebo regionální mocnosti, které využívají oslabené pozornosti velmocí. Dlouhodobý vítěz ale chybí – nestabilita totiž zvyšuje náklady všem, jen v různé míře a s různým časovým odstupem.
Evropa mezi tlakem, výdaji a realitou
Zatímco jiné mocnosti aktivně hledají příležitosti, Evropská unie často zůstává v roli spíše reaktivního hráče. V případě Ukrajiny sice poskytuje podporu, ale bez jasné představy o konečném cíli. V případě Hormuzského průlivu je především závislým odběratelem energií.
Do této situace zapadá i debata o NATO a obranných výdajích. Ta se však často zjednodušuje na otázku, kolik procent HDP státy vydávají. Podstatnější je ale jiná otázka: za co jsou tyto prostředky utráceny a zda skutečně vedou k posilování obranyschopnosti.
Příkladem je Česká republika. Podle závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu se sice výdaje na obranu rok od roku masivně navyšují, avšak bez odpovídajícího posílení schopností obrany státu. To ukazuje, že samotný růst rozpočtu automaticky neznamená vyšší bezpečnost.
Stejně tak není na místě vést politickou debatu pouze ve formě kritiky opozice za „nedostatečné výdaje“. Každé navyšování rozpočtu musí být doprovázeno jasnou odpovědí na otázku, odkud na něj stát vezme prostředky. Bez této odpovědi se z obranné politiky stává spíše účetní cvičení než strategické rozhodování.
Problematické jsou i zálohové platby bez jasného časového a věcného plnění, které sice mohou krátkodobě opticky zvyšovat výdaje, ale samy o sobě neposilují obranyschopnost. O to důležitější je dokončit důkladný audit obranných výdajů, který vyhodnotí jejich efektivitu, priority a skutečný přínos. Debata o NATO by se proto měla posunout od kvantity ke kvalitě – od prostého navyšování rozpočtů k otázce, zda investice skutečně směřují do schopností, které stát anebo aliance potřebuje k vlastní obraně a nikoliv útoku.
Dvě krize, jeden společný dopad
Konflikt na Ukrajině a napětí v Hormuzském průlivu vytvářejí dvojí tlak – vojenský a energetický. Tyto dvě dimenze nelze oddělovat. Evropská unie tak čelí situaci, kdy musí zvládat více krizí současně, a přitom si teprve ujasňuje vlastní strategické priority.
Otázka „kdo profituje“ svádí k hledání jednoduchých odpovědí. Současný svět ale nefunguje jako hra s nulovým součtem, kde jeden vyhrává a druhý prohrává. Jde spíše o prostředí, ve kterém všichni nesou náklady – rozdíl je pouze v tom, kdo dokáže situaci lépe využít.
Vývoj od Hormuzského průlivu po Ukrajinu ukazuje, že dnešní geopolitika není jen o samotných konfliktech, ale o schopnosti chápat jejich souvislosti. A právě zde se láme odpověď na klíčovou otázku: ne kdo krátkodobě profituje, ale kdo je schopen dlouhodobě obstát ve světě, kde se krize neřeší, ale vrství. Bez této schopnosti se totiž i zdánlivé zisky mohou velmi rychle proměnit ve ztrátu.
