Zneužití válečných zajatců není „chytrá operace“. Není to „test příměří“. Není to ani „tvrdá realita války“. Je to, pokud se potvrdí, hrubé porušení mezinárodního humanitárního práva. A kdo takové jednání relativizuje nebo banalizuje, podílí se na erozi pravidel, která byla vytvořena za cenu milionů obětí.
III. Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci je v tomto ohledu zcela jednoznačná. Článek 13 ukládá povinnost chránit zajatce před násilím a nebezpečím za všech okolností. Nejde jen o zákaz přímého týrání. Jde o aktivní povinnost zajistit, aby zajatci nebyli vystaveni situacím, kde jim hrozí smrt nebo zranění. Vyslat je do prostoru, kde operují útočné drony, není „šedá zóna“. Je to vědomé vystavení smrtelnému riziku.
Článek 23 jde ještě dál. Výslovně zakazuje vystavovat válečné zajatce bojové činnosti a využívat jejich přítomnost k ochraně vojenských operací nebo k dosažení taktického cíle. Jinými slovy: zajatec není nástroj. Není prostředek. Není „spotřební materiál“. Jakmile je s ním takto zacházeno, dochází k porušení jedné z nejzákladnějších norem válečného práva.
A pokud by „neutrální uniformy“ měly sloužit k tomu, aby protivník získal mylný dojem o statusu těchto osob, dostáváme se na úroveň tzv. perfidie – zakázaného klamání, které zneužívá ochrany poskytované civilistům či osobám mimo boj. To už není jen porušení pravidel. To je potenciální válečný zločin.
Tady ale problém nekončí. Stejně závažné jako samotné jednání je i to, jak o něm informují média. V situaci, kdy máme k dispozici primárně jednostranná tvrzení a kdy je zřejmé, že popisovaný postup – pokud je pravdivý – je právně vysoce problematický, by měla nastoupit maximální opatrnost. Namísto toho vidíme pravý opak: rychlé přebírání, minimální ověřování a nulový právní kontext.
To už není jen chyba. To je systémové selhání.
Média v demokratické společnosti nemají být nástrojem válečné propagandy. Nemají fungovat jako přeposílací kanál pro neověřené narativy, které mohou legitimizovat porušování práva. Jejich role je přesně opačná: ověřovat, zpochybňovat, zasazovat do kontextu. Pokud tuto roli opustí, přestávají být hlídačem veřejného prostoru a stávají se jeho deformátorem.
Argument, že „jde o válku“ a že „informace jsou omezené“, neobstojí. Právě ve válce má být důraz na pravidla nejvyšší. Právě tehdy je nutné trvat na tom, že existují hranice, které nelze překročit. Že ani protivník, ani spojenec nemá právo zacházet se zajatci jako s nástrojem operace. A že jakýkoli náznak takového jednání musí být podroben ostré kritice, nikoli mediální romantizaci.
Zvlášť nebezpečné je, že podobné narativy postupně normalizují nepřijatelné. Pokud se veřejnost začne setkávat s tím, že zneužití zajatců je prezentováno jako „efektivní taktika“, dochází k posunu hranic. To, co bylo dříve nemyslitelné, se stává diskutovatelným. A to, co bylo jasně zakázané, se začíná relativizovat.
To je cesta k rozpadu samotného konceptu mezinárodního humanitárního práva.
Nelze si vybírat, kdy budou Ženevské úmluvy platit a kdy ne. Nelze je uplatňovat selektivně podle toho, kdo je „náš“ a kdo „cizí“. Jakmile tento princip opustíme, ztrácí právo svůj smysl a stává se pouhou zástěrkou pro mocenské zájmy.
Proto je nutné říci jasně: pokud se potvrdí, že váleční zajatci byli využiti jako nástroj operace, jde o nepřijatelné a protiprávní jednání. A pokud média takové jednání přejímají bez kritiky nebo jej dokonce implicitně oslavují, selhávají ve své základní funkci.
Válečné právo není dekorace. Je to poslední bariéra proti úplné brutalizaci konfliktu. A kdo ji pomáhá rozkládat – ať už na bojišti, nebo v mediálním prostoru – nese odpovědnost za důsledky.
