Festival osvobození se v některých okamžicích změnil spíše v prostor politických provokací, agresivního aktivismu a demonstrativního exhibování extremistické symboliky. Kromě hlavního programu, který často s připomínkou osvobození příliš nesouvisel, se po náměstí pohybovali lidé, kteří evidentně nepřišli uctít památku obětí války, ale vyvolávat konflikty a testovat hranice toho, co stát ještě dovolí.
Významnou roli zde sehrával petiční stánek, který podle mého názoru nepředstavoval seriózní historickou diskusi, ale spíše ideologickou agitaci a překrucování historických souvislostí. V jeho okolí se pohybovali aktivisté a jejich ochranka, atmosféra byla napjatá a agresivní. Co mě však šokovalo nejvíce, byli mladí muži v maskáčovém oblečení s černými vlajkami, extremistickou symbolikou a insigniemi připomínajícími batalion AZOV a další radikální nenacionalistické skupiny bojující na Ukrajině.
Na některých symbolech byla zjevná militantní a neonacistická estetika. Nešlo o náhodné grafické motivy ani historické rekvizity. Šlo o demonstrativní prezentaci symbolů, které jsou po celé Evropě dlouhodobě spojovány s extremistickou scénou, kultem násilí, rasovým radikalismem a neonacistickou ikonografií. Nejvíce děsivé přitom bylo, že tito lidé nestáli někde v ústraní. Pohybovali se přímo na Staroměstském náměstí mezi návštěvníky, fotografovali se, provokovali okolí a veřejně vystavovali své symboly.
A policie? Ta přihlížela.
Když jsem se uniformovaných policistů ptal, proč proti těmto lidem nezasáhnou, odpověď mě šokovala. Bylo mi řečeno, že neexistuje žádný seznam zakázaných symbolů a že policie nemůže proti těmto osobám automaticky zakročit. Namítal jsem, že extremistická symbolika se přece dlouhodobě posuzuje v kontextu a že policie i soudy v minulosti opakovaně řešily neonacistické projevy právě podle jejich významu, souvislostí a demonstrativního charakteru. Připomněl jsem i vlastní zkušenosti z bezpečnostní a vyšetřovací praxe, kdy podobné projevy byly bezpečnostními složkami vyhodnocovány velmi citlivě.
Následná odpověď jedné z policistek však byla ještě znepokojivější. Sdělila mi, že v rámci bezpečnostního opatření na této akci „nejsou zakázané žádné fašistické ani nacistické symboly“, že přítomné osoby pouze kontrolují a že v rámci opatření proti nim nezasahují. Zaznělo i jméno vedoucího opatření mjr. Kotláře. Ve výsledku jsem získal děsivý dojem, že stát už dnes extremistickou symboliku nejen toleruje, ale v určitém smyslu ji pod ochranou policejního opatření normalizuje.
A právě to je největší problém celé události.
Fašismus a nacismus nejsou folklór. Nejsou to „alternativní názory“ ani módní provokace. Jsou to ideologie smrti, rasové nenávisti a totalitního násilí. Evropa kvůli nim prošla peklem. Miliony lidí byly zavražděny jen kvůli svému původu, víře nebo politickému přesvědčení. Československo zažilo okupaci, popravy, koncentráky, vypálené obce i systematický teror. Naši předkové neumírali proto, aby se po několika desetiletích na Staroměstském náměstí při oslavách osvobození znovu objevovaly extremistické vlajky a neonacistická symbolika za pasivního dohledu policie.
Po roce 1989 jsme neustále poslouchali fráze o demokracii, lidských právech a evropských hodnotách. Jenže dnešní realita působí stále více schizofrenně. Stát je schopen monitorovat názory občanů na internetu, posuzovat výroky na sociálních sítích a vytvářet seznamy „dezinformací“, ale současně na veřejném shromáždění v centru Prahy toleruje militantní extremistickou symboliku a demonstrativní provokace.
Nejde přitom jen o právní otázku. Jde o hranici civilizace. Každá společnost si musí určit, co ještě považuje za přijatelné a co už nikoliv. Pokud začnou být symboly nenávistných ideologií relativizovány podle momentální politické situace nebo geopolitických sympatií, pak se společnost dostává na velmi nebezpečný svah morálního úpadku.
Antifašismus přitom nikdy neměl být prázdným heslem pro transparenty a politické kampaně. Po roce 1945 měl představovat základní civilizační konsensus demokratické Evropy. Jestliže dnes část společnosti relativizuje neonacistické symboly podle toho, kdo je právě používá a proti komu bojuje, pak jsme opustili principy a začali používat nebezpečné dvojí metry.
Nejnebezpečnější na celé situaci přitom nejsou samotní extremisté. Ti existovali vždy. Největším problémem je rezignace institucí, které mají chránit demokratický právní stát. Pokud policista občanovi sdělí, že nacistické a extremistické symboly jsou na konkrétní akci v zásadě tolerovány a policie proti nim nebude zasahovat, pak nejde o komunikační nedorozumění. Jde o alarmující symptom hlubšího problému.
9. květen měl být připomínkou vítězství nad nacismem. Letos jsem však na Staroměstském náměstí viděl něco úplně jiného — společnost, která začíná ztrácet historickou paměť, morální jistotu i odvahu jasně pojmenovat zlo. A to je možná nebezpečnější než samotné extremistické vlajky, které se tam objevily.
Zdroj:
MINISTERSTVO VNITRA ČR. Extremismus. Online. Dostupné z: Ministerstvo vnitra ČR – Extremismus
§ 403 – Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. Online. Dostupné z: Trestní zákoník § 403
POLICIE ČR. Co je extremismus? Online. Dostupné z: Policie ČR – Co je extremismus
