Narodila jsem se v Brně, a tak všechny ty události okolo sjezdu Sudetoněmeckého landsmašaftu vnímám asi citlivěji. Viděla jsem, jak pan Bernd Posselt řeční během piety za oběti holocaustu. Myslím, že kdyby zůstalo jen u toho proslovu, opravdu bychom to mohli vnímat jako akt smíření. Jenomže on to byl spíš takový úvod sjezdu sudetských Němců na brněnském výstavišti. A já se vnitřně ptám, kolik z té tisícovky zúčastněných bylo předtím na pietě za nacistické zločiny?
Pořádat sraz Sudetendeutsche Landsmannschaft na českém území je pro mě osobně těžké nebrat jako provokaci. A pomalovat sochu Edvarda Beneše, jak se stalo pár dní předtím, je pomatenost. Ta socha stojí před právnickou fakultou, na které jsem sama studovala. Je součástí mých vzpomínek.
A taky nám připomíná 17. listopad 1939, kdy nacisté zavřeli české vysoké školy a část jejich studentů odvlekli do koncentračních táborů. „Vaši vůdcové byli zastřeleni pro spojení s Židem Benešem!“ řvali tehdy esesáci, než je nahnali do dobytčáků. A teď, po 87 letech, dva Češi v předvečer srazu landsmannschaftu v Brně pomalují Beneše červenou barvou. Je mi z toho smutno.
Rozhodně nechci těmito slovy vyhrocovat debatu. Právě naopak, ohrazuji se proti těm, kteří začínají dělat dusno tam, kde už byla historie uzavřena. Češi a Němci spolu žijí v míru dávno a nepotřebují k tomu „smíření“, které servíruje českému národu pan Posselt.
Zachovejme klid, přátelé, mějme se navzájem rádi a stejně tak i naše sousedy. A hlavně nenechejme se vyprovokovat.
Hezký víkend.
