Česká republika je parlamentní demokracií. Prezident republiky je hlavou státu, nikoli nositelem všeobecné výkonné moci. Za zahraniční politiku odpovídá vláda, která se zodpovídá Poslanecké sněmovně. Ústava nikde výslovně nestanoví, že právě prezident musí zastupovat stát na summitech NATO. Dosavadní praxe byla výsledkem politické dohody a ústavních zvyklostí, nikoli výslovného zákonného příkazu.

Právě proto je legitimní ptát se, zda celý spor nevychází z mimořádně extenzivního výkladu prezidentského postavení. Ústavní zvyklost sama o sobě není totéž co právní nárok. Jestliže se začne chápat jako bezprostředně soudně vymahatelné oprávnění, dochází k zásadnímu posunu v chápání českého ústavního systému.

Neméně závažné otázky však vyvolává postup samotného Ústavního soudu.

Soud rozhodl mimořádně rychle. Zatímco běžní občané čekají na rozhodnutí o svých ústavních stížnostech měsíce a často i déle než rok, v této věci zasáhl prakticky okamžitě. Taková rychlost je v jeho rozhodovací praxi výjimečná.

To samo o sobě nemusí znamenat pochybení. Naléhavé věci mohou vyžadovat naléhavé rozhodnutí.

Přesto však vzniká otázka, kterou nelze přehlédnout.

Proč se mimořádně rychlá ochrana našla právě pro nejvyššího ústavního činitele, zatímco tisíce občanů čekají na ochranu svých základních práv celé měsíce? Kolik rodičů přišlo během čekání o kontakt se svými dětmi? Kolik lidí přišlo o majetek, zaměstnání nebo možnost účinné soudní ochrany? Kolik ústavních stížností bylo odmítnuto bez meritorního projednání, přestože jejich důsledky byly pro konkrétní lidi nevratné?

Právní stát nestojí pouze na kvalitě rozhodnutí. Stejně důležitá je důvěra veřejnosti, že soudní ochrana není rozdělena podle významu osoby, která se jí domáhá.

Další otázku vyvolává samotný právní základ rozhodnutí.

Zákon o Ústavním soudu výslovně neupravuje vydání předběžného opatření v kompetenčních sporech. Ústavní soud proto zvolil analogický výklad procesních pravidel. Právě tento postup byl předmětem odborné polemiky a dva ústavní soudci k němu připojili odlišná stanoviska.

To neznamená, že je rozhodnutí automaticky nezákonné. Znamená to však, že jde o postup, který významně rozšiřuje dosavadní procesní praxi a bude nepochybně předmětem dlouhodobé odborné diskuse.

Největší obava proto nespočívá v jednom summitu NATO.

Spočívá v precedentu.

Jestliže soud začne poskytovat bezprostřední soudní ochranu právům odvozovaným především z ústavních zvyklostí a současně použije procesní nástroj, který zákon pro daný typ řízení výslovně neupravuje, je legitimní se ptát, zda nedochází k posunu hranice mezi interpretací práva a jeho faktickým dotvářením.

Ústavní zvyklosti jsou nepochybně důležitou součástí fungování každé parlamentní demokracie. Tradičně však vznikají dlouhodobou politickou praxí a vzájemným respektem ústavních institucí. Nejsou samy o sobě psaným právem. Pokud se jejich závaznost začne rozšiřovat soudní cestou, jde o významnou změnu ústavního systému, která si zaslouží mimořádně pečlivou odbornou debatu.

Právě zde se otevírá nejzávažnější ústavní otázka celé kauzy.

Má být rozsah ústavních pravomocí vytvářen především demokraticky přijatými ústavními normami a zákony, nebo postupně dotvářen judikaturou v jednotlivých sporech?

To není útok na Ústavní soud. To je otázka samotné podstaty dělby moci.

Ústavní soud je ochráncem Ústavy, nikoli zákonodárcem. Parlament je jediným orgánem, kterému Ústava svěřuje přijímání zákonů. Pokud soudní rozhodnutí začnou mít praktický účinek spočívající ve vytvoření nového obecně významného pravidla pro fungování ústavních institucí, je namístě vést otevřenou odbornou diskusi o tom, zda se nepřibližujeme hranici, za níž se interpretace práva mění v jeho dotváření.

Stejně znepokojivý je i signál vyslaný veřejnosti.

Občan se může oprávněně ptát, proč jeho ústavní stížnost čeká měsíce, zatímco spor nejvyšších ústavních představitelů je řešen v řádu hodin. Důvěra v právní stát totiž nevzniká pouze správností rozhodnutí. Vzniká také přesvědčením, že stejné principy platí pro všechny.

Jestliže se vytvoří dojem, že existuje jedna rychlost ústavní spravedlnosti pro vrcholné představitele státu a druhá pro běžné občany, utrpí tím autorita celé justice bez ohledu na to, jak správné bylo konkrétní rozhodnutí.

Tato kauza proto není pouze sporem o prezidenta ani o vládu. Je zkouškou českého ústavního systému.

Pokud má být zachována důvěra občanů v demokratický právní stát, musí být každé rozšiřování ústavních principů mimořádně přesvědčivě odůvodněno. Jinak vznikne nebezpečný pocit, že pravidla nejsou měněna Parlamentem, ale postupně vznikají soudními rozhodnutími.

A právě tomu by se měl demokratický právní stát vyhnout. Síla Ústavy nespočívá v tom, že ji lze pružně přizpůsobovat aktuálním politickým sporům. Její síla spočívá v její stabilitě, předvídatelnosti a v tom, že stejná pravidla platí pro prezidenta republiky i pro každého obyčejného občana.

_Zdroj

1. _{ČESKÁ REPUBLIKA. 1993. Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních zákonů). Praha: Parlament České republiky.}
2. _{ČESKÁ REPUBLIKA. 1993. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Praha: Parlament České republiky.}
3. _{JAREŠ, A. 2026. Ústavní puč, tvrdí Macinka. „Není to namístě, takhle silná slova je třeba odmítnout,“ míní právník Preuss. iROZHLAS, 24. června 2026. Dostupné z: iROZHLAS}
4. _{ČESKÁ TELEVIZE. 2026. ÚS předběžným opatřením uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta na summitu NATO. ČT24, 24. června 2026. Dostupné z: ČT24}
5. _{PREUSS, O. 2026. Žaloba prezidenta je dobře napsaná. Předběžné opatření je odvážný požadavek. Česká justice, 24. června 2026. Dostupné z: Česká justice}