Celá věc začala rozhodnutími dvou škol – Základní školy Teplice, U Nových lázní 1102 a Základní školy s rozšířeným vyučováním cizích jazyků na Metelkově náměstí. Přestože mezi rodiči existoval zásadní spor o změnu školy a probíhalo soudní řízení o významné záležitosti dítěte podle § 877 občanského zákoníku, děti byly přijaty do nových škol. Později samy školy uznaly, že vyšly najevo nové skutečnosti natolik závažné, že povolily obnovu správních řízení. Jinými slovy – připustily, že původní rozhodnutí mohou být nezákonná.

V právním státě by se v takové chvíli očekávalo jediné: rychlé a důkladné přezkoumání věci. Místo toho přišel pravý opak. Obě řízení byla přerušena a od té doby zůstávají bez meritorního rozhodnutí. Přerušení, které mělo být dočasným procesním institutem, se proměnilo v dlouhodobou nečinnost. Právo ustoupilo času. A právě čas se stal hlavním nástrojem rozhodování.

Nejde přitom pouze o odpovědnost ředitelů škol. Selhání se postupně rozšířilo do dalších pater veřejné správy. Krajský úřad Ústeckého kraje, který vykonává působnost nadřízeného správního orgánu, nevytvořil účinný mechanismus, který by zajistil, že řízení budou pokračovat bez zbytečných průtahů. Statutární město Teplice jako zřizovatel škol zůstává stranou, přestože jde o školy vykonávající státní správu. Česká školní inspekce, jejímž posláním je hodnotit zákonnost a kvalitu výkonu státní správy ve školství, byla na problém opakovaně upozorněna. Přesto se stav nemění.

Tím však řetězec nekončí.

Přerušení správních řízení bylo odůvodněno probíhajícím opatrovnickým řízením u Okresního soudu v Nymburce. Jenže ani zde se spor nepodařilo rozhodnout způsobem, který by umožnil navazujícím správním řízením pokračovat. Výsledkem je začarovaný kruh. Správní orgány čekají na soud, soudní řízení mezitím běží, zatímco skutkový stav se každý den mění. Veřejná moc se ocitla ve stavu, kdy jednotlivé instituce odkazují jedna na druhou, ale žádná nepřebírá skutečnou odpovědnost za ochranu práv dítěte ani rodičů.

Největším paradoxem celé věci je skutečnost, že zákonnost původních rozhodnutí byla samotnými správními orgány zpochybněna. Pokud škola povolí obnovu řízení, dává tím najevo, že existují nové skutečnosti, které mohou zásadně změnit výsledek věci. Jaký má potom smysl téměř rok nečinně vyčkávat? Jak může veřejná správa současně tvrdit, že rozhodnutí může být nezákonné, a zároveň ponechat jeho účinky beze změny po neomezenou dobu?

Takový postup není pouze procesním problémem. Je popřením samotné podstaty obnovy řízení. Tento mimořádný opravný prostředek existuje proto, aby odstranil pochybnosti o zákonnosti rozhodnutí. Není určen k tomu, aby jejich odstranění odložil na neurčito.

Nejnebezpečnější na celé situaci je však něco jiného. Každým dalším měsícem se mění skutkový stav. Děti pokračují ve školní docházce, vytvářejí nové sociální vazby a vzniká argument, že návrat k původnímu stavu by již nebyl vhodný. Jinými slovy, nečinnost správních orgánů sama vytváří nové důvody pro zachování stavu, jehož zákonnost je přitom stále předmětem přezkumu. Čas se stává nástrojem legalizace možného protiprávního stavu.

Právě před tímto mechanismem varuje i nedávná judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Stát nesmí připustit, aby průtahy nebo nečinnost vedly k tomu, že se jednostranně vytvořený skutkový stav stane rozhodujícím jen proto, že uplynul čas. Ochrana práv nesmí být pouze teoretická. Musí být praktická a účinná. Pokud orgány veřejné moci pouze vyčkávají, aniž by aktivně chránily práva účastníků řízení, selhávají ve své základní funkci.

Tento případ proto nelze chápat jako izolovaný spor jednoho rodiče se školou. Ukazuje hlubší problém české veřejné správy. Jednotlivé instituce formálně plní své procesní role, avšak jejich souhrnný postup vede k výsledku, který je z pohledu ochrany základních práv neudržitelný. Každý orgán může tvrdit, že postupuje podle zákona. Ve svém souhrnu však jejich postup vytváří stav, kdy se spravedlnost stává nedosažitelnou.

Právní stát není založen pouze na existenci zákonů. Je založen na ochotě veřejné moci tyto zákony skutečně naplňovat. Nestačí vydávat usnesení o přerušení řízení, odkazovat na jinou instituci nebo čekat na vývoj okolností. Úkolem veřejné správy je aktivně chránit práva občanů, nikoliv přihlížet tomu, jak se tato práva postupně vytrácejí pod tíhou času.

Pokud se z přerušení řízení stane standardní způsob řešení složitých případů, ztrácí občan důvěru nejen v konkrétní úřad, ale v celý systém. A právě to je největší riziko celé kauzy. Nejde už pouze o dvě školy v Teplicích ani o jedno opatrovnické řízení. Jde o otázku, zda český stát ještě dokáže zajistit, aby právo bylo vykonáváno včas, účinně a bez zbytečných průtahů. Jestliže odpovědí bude další rok čekání, pak nebude selhávat jednotlivec. Selže celý systém.

Zdroj:

1. Česká republika. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dostupný ve Sbírce zákonů. (zejména § 2, § 4, § 6, § 64 a § 80 upravující zásady činnosti správních orgánů, přerušení řízení a ochranu proti nečinnosti).
2. Česká republika. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, zejména čl. 32, čl. 36 a čl. 38.
3. Nejvyšší správní soud. Rozsudek sp. zn. 6 As 170/2025,
4. Evropský soud pro lidská práva. Rozsudek Novák proti České republice, 9. dubna 2026.
5. Organizace spojených národů. Úmluva o právech dítěte, zejména čl. 3 odst. 1, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při všech rozhodnutích veřejných orgánů týkajících se dětí.