Oba ty pohledy mají svým způsobem pravdu, ale oba se také mýlí. Události 25. února 1948 je třeba vnímat komplexněji.

Jsem si vědom toho, že teď naštvu oba tábory, zastávající některý z uvedených jednostranných pohledů, ale 25.únor 1948 mi v mnohém připomíná 17. listopad 1989. Přes rozdílnost doby, která po těchto milnících následovala, přes rozdílnost terminologie (však slovníky lidí dělila 4 desetiletí) je jejich podstata velmi podobná.

Rozdělme si zúčastněné na dvě skupiny. První skupina lidí „pod pódiem“ chtěla lepší svět pro sebe a své děti, chtěli spravedlnost. Nikdo z nich nechtěl politické procesy, nikdo z nich nechtěl armádu nezaměstnaných, nikdo z nich nechtěl, aby díky nějakému režimu lidé umírali ať na oprátce, nebo na podchlazení někde na ulici. Skupina lidí „pod pódiem“ chtěla vlastně v obou případech socialismus. V roce 1948 si lidé možná vůbec neuvědomovali, že by mohl být nějaký s přívlatkem, v roce 1989 požadovali oprášení ideálů Pražského jara – socialismu s lidskou tváří. Změnila se terminologie od požadavku „moci do rukou lidu“ na „demokracii“ jež vládou lidu je. Jak vidíme podstata přání občanů je v obou případech opravdu identická.

Když jsem definoval skupinu lidí „pod pódiem“ musím analogicky vymezit i tu „na pódiu“. Opusťme teď už zmíněnou rozdílnost terminologii. Na pódiích totiž znělo v únoru i listopadu to co dav dole požadoval a chtěl slyšet. Realita byla ovšem diametrálně odlišná. Tohle totiž zase spojuje představitele Vítězného února i Sametové revoluce – neplněné sliby, lži, uzmutí moci, desítky obětí na životech, stovky zničených lidských osudů, statisíce zničených snů a přání, miliony zrazených slibů. To je, i přes rozličné způsoby provedení, identický účet 25. února 1948 i 17. listopadu 1989, dvou dnů, na jejichž začátku stály naděje a dobrá vůle a na jejich konci něco co nikdo z lidí „pod pódiem“ nechtěl.