Poptávka po tom švindlu roste se čtvercem darebáctví, v jehož je gáži. Avnery – veterán izraelských válek i hnutí proti nim – griluje jeho telavivskou verzi: „Vláda nařídila všem televizním kanálům už dávno, aby neužívaly pojmu Západní břeh.“ Smí se jen „Judea a Samaří“sugerující, že „jde o teritorium náležející Izraeli“. Kdežto „Západní břeh indikuje, že jde o okupované území“ – a „připadne palestinskému státu, jen co nastane mír“. „Sémantická bitva“ zuří i kolem židovských osad na palestinských územích. Kdo se chce uživit v médiích, musí jim říkat „izraelská“ či „osvobozená“. Zdi kolem palestinského ghetta - „separační bariéra“.
Opačně, než se to sugeruje světu, je to i s tím, kdo
koho nechce „uznat“. Právě „sionistické hnutí a Stát Izrael popíraly po
generace samu existenci palestinského národa“ – dokládá veterán izraelských
válek - a „ustoupilo od toho idiotského nároku až v dohodách z Oslo z roku 1993“. Přímo o
„palestinském státu však není řeč ani tu“. „Vědomou či podvědomou averzi budí
dodnes sám termín ´Palestinci´.“ A tak „většina izraelských komentátorů hovoří
o urovnání s ´našimi sousedy´“. Pojem „Palestinská národní správa“ trestají i
přímé „sankce“: kdo se vykáže „dokumentací, v níž figuruje, ztrácí v izraelské
nemocnici nárok i na neodkladnou péči“.
Seznam zakázaného ovoce neustále roste. Embargo postihlo
už i slovo „mír“. „Oficiální izraelská politika“ zachází jako s „nebezpečným
jedem“ už i s ním – a nahrazuje je „vágním ´politickým urovnáním´
(´political settlement´)“. Termínem, vhodným leda pro „lejstra, která sepsali právníci
a podškrábli politici“. Protože teprve „mír znamená víc než formální konec
války. Zahrnuje prvek usmíření, cosi oduševnělého. Vizi, politický ideál,
náboženské přikázání, ideu, která povznáší.“
Té kastraci se však „ustupuje i na izraelské levici“. „Vzdává
tak už i svůj vlastní slovník.“ To už není jen „taktický kompromis“, jímž si
myje ruce - ale „změna orientace“. Vízum do programové prázdnoty – a politické
nicoty. Avnery je kategoricky proti: pojmy, co nedezertují od podstaty, je
nejvyšší čas do „našeho slovníku vrátit. Jasně, nahlas a s hrdostí, kterou
si zaslouží.“
Má pravdu. Slova nejsou škatulí z papundeklu. V gáži
naduté impotence – a arogantního darebáctví – mrzačí fakta ve všech jazycích.
Teroristům se neustupuje. Platí to i pro jejich
„sémantické“ voje. Snaží se stáhnout
z obratu i jiná slova, trefující podstatu. Jak ta, co době staví zrcadlo, tak definice hrozeb, které vrací do
hry.
Na panoptiku, které se v Kyjevě prostřílelo k moci, ne a ne najít jediný klad ani mikroskopem. Vlastní populaci, která s tím má problém, „pacifikuje“ těžkou armádní technikou. Hlavněmi privátních soldatesek z řady zemí, odnoží al-Kájdy i domácí neonacistické chátry. Mrtvých jsou užstovky – a podle jiných zdrojů tisíce. Další přibývají den co den. Včetně desítek vojáků a policistů, kteří do civilistů odmítli střílet.
Pomníky i státní svátky, připomínající boj proti fašismu,
rychle mizí. Třetina výkonné moci je v rukou sil, které se k fašismu otevřeně
hlásí. Několik manifestací na Den vítězství rozháněla policie. V Chersonu
velebil Hitlera jako „osvoboditele“ osobně gubernátor.
Tlačí to do kouta i nomenklaturu Velkého bratra. Končí
však pojmy „extrémní“ – a navíc jen „excesy“, prý na hony vzdálené kyjevské
moci.
Na Ukrajině zvedá hlavu fašismus. Právě to je však slovo,
stižené embargem. Motiv je stejně urgentní, jako když Tel Aviv stahuje „mír“.
Síly, uhranuté Hitlerem, bývaly dobré jen na „špinavou práci“. Kdo nechtěl
chodit kanály, pózovat s nimi na kamery nesměl. Kyjevský převrat tu
prohibici ruší. Složením „revoluční“ moci – i „zahraniční pomoci“. Proto ta
prohibice pojmu, který ten holport žaluje.
Avneryho „teror“ však nelení ani opačným směrem. I tady
to vyniká právě v časové řadě. Jsem z ročníků, odkojených klimatem
60. let. Doby, kdy skutečný rozvoj – zdrojů i životního standardu – zevšedněl v
banální samozřejmost. A z obav, že zítra může být hůř, udělal vyhynulý
druh. Bigotní víru v „ruku trhu“, moudřejší než šedá kůra celé planety, sdílelo
jen pár trucovitých exotů. Stíhal je všeobecný posměch. Technologie, profitující
z převratů vědy, rodily docela jiné vize. Jedny střízlivě, jiné na hraně sci-fi,
byly o stále lidštějším světě. O skocích v produktivitě, která nikoho nedegraduje
- a už brzy nabídne renesanční apetit úplně všem.
„Duchovní situace doby“ tvarovala i lexikon. Vládla mu terminologie
rozvoje, emancipace a pokroku – napříč „železnou oponou“ i většinou politického
spektra. V dnešním slovníku je téměř vyhynulý druh právě z ní. Zčásti živoří aspoň v „derivátech“,
z nichž původní étos vyvanul. Z té druhé je v nemilosti úplně. Pokrok
se scvrknul na synonymum komerce,
trumfující nabídku konkurence. Rozvoj nahradil „růst“, měřený vším možným i
nemožným, jen ne lidskými osudy. Emancipace dožívá už jen v „genderovém“
slovníku. „Revoluce“ se říká převratům na dálkový ovladač. Nadělují „šokové
terapie“ a tunelářská eldoráda…
Avneryho „teror“ je parádním kouzlem nechtěného. Atrapa
„konce dějin“ se k tomu, co neumí, doznává i slovníkem. Sama tak shrnuje i
jím, co vše je nejvyšší čas začít měnit.
Evropa má na víc. Už to uměla. Rozvoj, emancipace a pokrok nejsou sprostá slova. Nastal čas jejich restituce – „jasné, nahlas a s hrdostí, kterou si zaslouží“. Rehabilitace jejich pravého smyslu. Jinudy cesta ze slepé ulice nevede.
