Lidsky je mi těch lidí strašně líto, vyhaslo pět mladých životů a to je vždy tragédie. Na druhou stranu nemohu si odpustit dovětek, že ještě mnohem víc je mi líto Afghánců, kterým stejné utrpení jaké prožívají nyní rodiny pozůstalých vojáků, dnes denně přináší přítomnost vojsk USA, bohužel s podporou i... naší armády. Nehledejte v tom prosím cynismus, znovu opakuji, že po lidské stránce cítím lítost nad jejich smrtí, ale přesto je odmítám vidět jako hrdiny.

Naše země má neblahou zkušenost s upíráním zásluh hrdinům. V dobách minulých se to dělo veteránům 2. větové války bojujíce v řadách britského královského letectva RAF a dnes vidíme často pohrdání těmi z východní fronty. Vojáci v Afghánistánu však nepadli, za svou vlast, nepoložili životy pro naši svobodu,. Zemřeli ve službách mocenských zájmů cizí země a pro obyčejné Afghánce se sami stali okupanty. Což je další neblahá zkušenost naší vlasti. Český stát se snažil někdo obsadit prakticky od dob jeho vzniku. Nejprve si na nás udělala zálusk Habsburská monarchie a v roce 1620 po bitvě na Bílé Hoře jsme se stali na 300 let její součástí. Krátkou dobu naší samostatnosti po 1. světové válce ukončil na etapy jistý Hitler. V první etapě zabral po Mnichovské dohodě z roku 1938 Sudety a následujícího roku i zbytek naší země. Rušné 20. stolení neušetřilo Československo ani v roce 1968, který odstartoval dvacetiletý pobyt vojsk Varšavské smlouvy. Nechci tu ale dělat dějepisnou přednášku, jen se nemohu přestat divit, že země s takovými historickými zkušenostmi propůjči svou armádu, aby pomáhala při obsazovaní domova někoho jiného.

Po třetí a naposledy v tomto článku opakuji, že lituji ztracených životů českých vojáků, ale to při čem zemřeli je naší ostudou a já se jako občan ČR stydím za armádu, která 13 let pomáhá okupovat Afghánistán. A abych byl úplně upřímný Afgháncům se nelze divit, že se proti nám i dalším agresorům snaží bránit…