Renomé duše, co umí víc než jen povrchně střečkovat, má už od knihy Velký podvod – žádné letadlo na Pentagon nespadlo. První vázaná salva, masakrující Bushovu verzi 11. září 2001, vyšla pár týdnů nato (a roku 2002 i česky). Hřiště Obamovy derniéry zmapoval už den před včerejším debaklem.

Pokud jde o „strategii národní bezpečnosti“, „Bílý dům její zveřejnění odkládá už od května“. Z týmu, selektovaného pro Obamův druhý mandát,  „vypadli rivalové, co jeho politiku sice veřejně hájili, za jeho zády ji však  sabotovali“. Nahradil je lidmi sice loajálními, raněnými však „deficitem představivosti a kreativity“.

„Prezident se podle všeho spoléhá na stále menší okruh poradců: svou bezpečnostní poradkyni Susan Riceovou, šéfa svého úřadu Dennise McDonougha na diplomatické frontě a náčelníka svého vojenského štábu generála Martina E. Dempseyho. V ministry zahraničí a obrany Johna Kerryho a Chucka Hagela sice důvěru má, za víc než výkonné články už je však nepovažuje.“

Zredukovanou sestavu pudí hlavně tyto priority:

-     Přesvědčení, že „Washington si musí lépe vybírat své partnery“. Dřív  sázel hlavně na ty, kdo „v zemi prosazovali zájmy nadnárodních společností“ - a pro to, co po nich chtěly, se „zavazovali hlasovat i v mezinárodních institucích“. To „už Bílému domu nestačí“ – a hledá   lidi, „schopné hrát vlastní part konzistentně a  dlouhodobě“.

-         Zdráhá se „utrácet ve velkém za detaily“. I „boj proti terorismu chce soustředit na to, aby se předešlo jeho akcím s masovými následky“. A dát si pozor, aby „neskončil jako ´vlk samotář´“.

-   „Židovské osídlování Palestiny sice i nadále podporuje, izraelskou vládu však už za spolehlivého partnera nemá.“ O to víc „preferuje přímou vazbu na ozbrojené síly“ židovského státu.

Kde kosa narazila na kámen, vidí to Meyssan následovně:

-   Bílý dům bude nucen „vzít na vědomí, že Ukrajina je kolabující stát“. S krajně „zkorumpovaným a neschopným vedením“. Země, kde se „prezident Porošenko se veřejně klaní kolaborantům s nacismem.“ A svého „premiéra Arsenije Jaceňuka, pokoušející se vzít s nakradenými penězi roha, musí nechat zadržet až na letišti“. Dnešní Kyjev tak „není partnerem, jehož prostřednictvím by Spojené státy dokázaly hodit rukavici Ruské federaci.“ Tím déle se – jako „kartu, s níž se dá hrát“ - vynasnaží „udržet v nynějším stavu Donbas“.  Zato „nápad dovést to v regionu až do války s Moskvou nezbyde, než odpískat.“

-  „Syrskou národní koalici už po třech letech války přišla i o podporu poslední hrstky Syřanů.“ Původní plán, „v zemi převezme vládu“, je v troskách. „Dřív či později tak nezbude, než vrátit se k normálním vztahům s prezidentem Bašárem Asadem.“ Tím akutnější „prioritou je dosáhnout v regionu stavu, který Sýrii a Iráku, až konfrontace skončí, zabrání stavět se ´světovému řádu´ na zadní“. A zároveň  „zničit čínské instalace v Iráku (Peking se stal hlavním odběratelem irácké ropy)“. A přitom se i „pojistit, že Syrskou arabskou armádu zaměstnají vnitřní problémy ještě aspoň deset let“. Aby se „nebyla s to postavit Izraeli“. To vše má i podmínku, za niž  není náhrada: „neztratit kontrolu nad džihádisty“. Dvojnásob teď, kdy „jim  vítězství, které dostali darem, zkalilo mozek“.  

Obama, poražený doma, tak může i na světové „dění jen reagovat, anticipovat je však už ne“. „Zlepšovat řízení, politiku už však nedirigovat.“ Tím víc se rozhlíží, kde vzít „nové spolupracovníky, hledící na svět novýma očima“. I když to ještě stihne - a „Bílý dům bude mít strategii“ – je tu i vlivnější otazník: povolí mu ji síly, třímající opratě i bič reálné moci („Deep State“)?

Kozáčka mezi pukavci ho neušetří ani nosná „témata jeho předvolební kampaně: mučení a otázky jaderných zbraní“:

-       „Šest let poté už nejde na rozum nikomu, proč by se nedalo zavřít Guantánamo či zveřejnit zpráva Senátu o mučení za Bushovy éry. Zdá se, že obsahuje informace, které by mohly otevřít i jiné šanony. Řešení vyrazil Denis R. McDonough hledat v diskusi se senátorku Dianne Feinsteinovou v Kalifornii.“

-    „Baracka Obamu, slibujícího budovat svět bez jaderných zbraní, donutili k novým závodům ve zbrojení. ´Deep State´ se vojenské převahy nevzdá ani náhodou. A tak tím, kdo rozhodl jaderný arzenál Spojených států modernizovat, je nositel Nobelovy ceny míru.“