doc. JUDr. Petr Pithart

  • KDU-ČSL
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -1,55. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

10.01.2011 18:28:19

Grand české politiky

Grand české politiky

Text Petra Pitharta k úmrtí Jiřího Dienstbiera

Jirka byl Kladeňák jako já. Když se můj táta po válce vrátil z Dachau se skvrnitým tyfem a nikdo z doktorů široko daleko mu neuměl pomoci, Jirkův táta, kladenský doktor, mu pomohl a zachránil mu prý život.

Kladno, kdysi přímo „rudé“, nás nejspíše osudově spojovalo – právě přes naše táty, levicové kladenské intelektuály. Jirka byl na konci politické dráhy zvolen senátorem i za Kladno. Tak to mělo být a tak to také bylo. První polistopadový ministr zahraničí se stal předsedou senátního Výboru pro zahraniční politiku a bezpečnost. I tohle tak mělo být a také bylo.

V šedesátých letech byl jako novinář v Indonésii a pak v Americe, takže jsme se sblížili až po srpnu 1968. Spolu (a ještě s dvěma přáteli) jsme hned na začátku normalizace napsali výzvu k občanům socialistického Československa – aby se nebáli nejít k prvním pookupačním volbám. Byl z toho leták, za který si šli sednout brněnští přátelé, také Jaroslav Šabata a jeho blízcí. A pak už jsme spolu s dalšími došli až k Chartě 77. Spolu jsme také byli členy redakční rady samizdatových Lidových novin.

Ano, byli jsme si tenkrát hodně blízcí, i naše ženy a děti, kamarádi ve všedních dnech disidentství, kdy jsme se báli, ale pokračovali v podvracení, i ve dnech svátečních, kdy jsme slavili kde co, aby nám nebylo tak ouzko. Byl velkorysý hostitel, skvěle vařil.

Jirka byl statečnější. Pracoval ve VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), šel si za to sednout na tři roky. Pamatuji se, když se pak vrátil, jak se spoustě věcí divil, že se tak změnily, jako i mnozí lidé, zřejmě to šlo s námi na tom normalizačním svahu rychle s kopce, ale viděl to jen ten, kdo si „dal“ nějakou dobu odstup…
Jako i mnohé jiné, věznění ho nezlomilo. Naopak: posílilo ho, když před branami věznice v Borech, kde ho po propuštění čekali fízlové s pasem a výjezdní doložkou, že ho, bude-li chtít, rovnou odvezou nachystaným autem k hranicím, poslal je někam. A hned se dal do další práce, za kterou ho mohli zavřít znovu.
Dnešní horliví – o to horlivější, oč opožděnější – antikomunisté, často jeho kritici, mu nesahají ani po paty. Chtěl jsem napsat, že Jirka jimi pohrdal, ale bylo by to zbytečně silné. Chápal je a spíše mu jich bylo líto. Že se teď musí tak moc snažit a že už to stejně nedoženou.

Jiří Dienstbier byl nade vším tím dnešním pošetilým kádrováním. Ke svým postojům, minulým i současným, se vždycky hlásil.

Nebál se stát sám, ba i úplně sám. V letech balkánské krize se postavil – i v oficiální roli, do kterého ho jmenovala OSN – skoro proti všem: proti establishmentům NATO i EU. Odmítavý postoj ke kýčovitému „humanitárnímu bombardování“ Srbska ho odcizil i mnohým celoživotním přátelům. Nedalo se nic dělat, Jirka to viděl jinak, i proto, že se osobně znal s aktéry na všech stranách konfliktu. Tento jeho několikaletý osamocený boj za pravdu proti kýči byl jedním z největších polistopadových politických „výkonů“ v našich končinách. Kdyby nic jiného… Jiří Dienstbier nebyl člověk do politické strany, i když v čele jedné (Svobodní demokraté jako nástupci Občanského hnutí, které vzniklo po rozpadu Občanského fóra) nějakou dobu stál. Na to byl příliš silnou individualitou. Těžko říci, že to byla škoda. Kdyby „uměl“ stranictví, žil by svět možná o něco déle v iluzích o tom, jak to skutečně bylo (a nejspíše dosud je) mezi Srby a kosovskými Albánci.

Jirka byl ze všeho nejvíc svobodomyslný člověk, velkorysý, přející, chápající. Soucitný. Liberál starého dobrého slohu, žádný neo-. Se srdcem i rozumem spíše nalevo, když už to musí být.
My dva Kladeňáci jsme se naposledy setkali na řečništi Senátu, když se projednával nepodařený návrh zákona o třetím odboji. Ani jsme se nestačili předem domluvit. Naše řeči, každá jiná, však do sebe přesně zapadly. Tak jsme se vlastně my dva rozloučili.

Miloval své tři dcery a dobře vychoval svého syna. Taky frajer.

My všichni se budeme loučit s opravdovým grandem v mrňavé, usmolené české politice. Kdo to neví už dnes, přijde na to později.

Na Jiřího Dienstbiera totiž hned tak nezapomeneme.

O autorovi| PETR PITHART, přítel už z dob disentu
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama