Trochu osamoceně stojí v jedné ulici téměř v centru Liberce krásný secesní dům. Jak hlásá německý nápis na zbytku omítky ve štítě domu, budova byla postavena roku 1913. Liberec, tehdy se mu říkalo Reichenberg, zažíval zřejmě lepší časy než dnes. Rovněž onen dům už má nejlepší léta za sebou. Za letního večera se z něj rozléhá bezstarostné veselí jeho obyvatel – desítek příslušníků romského etnika. Malé romské děti běhají kolem a do recepce hotelu na protější straně ulice si chodí na bonbóny.
Vůbec by mne nepřekvapilo, kdybych se do té liberecké ulice vydal za dva roky a tentýž dům byl zrekonstruovaný a přestavěný na čtyřhvězdičkový hotel. Zaplaťpámbu, řekl by si člověk, vždyť na tu barabiznu už se nedalo dívat. Za zázračnou proměnu se však draze platí – a nemám tím na mysli peníze. Zajímejme se, co se stalo s těmi desítkami Romů, kteří jej ještě nedávno obývali? Developerská firma přece daleko více vydělá, když zaplatí Romům za to, aby se odstěhovali, a pak za babku koupí majetek města. Firma si mne ruce, jaký udělala výhodný obchod, město si mne ruce, že naláká další turisty a zbaví se jizvy, která hyzdila tvář města, a Romové si mnou ruce, že mají na čas nějaké peníze k dobru.
Romové si však mnout ruce brzy přestanou. Mají jinou mentalitu, než většina národa. Nepřemýšlejí daleko do budoucnosti, žijí pro dnešek, možná pro zítřek. Pak se zkrátka uvidí. Peníze jim brzy dojdou, navíc na menším městě, kam je přestěhovali, o ně nikdo nestojí. Práci pořád nemají, možnosti obživy jsou omezené, daleko horší než v Liberci. Malé město má zaděláno na sociální problém. A já se ptám – kdo za něj nese vinu? Jsou to pouze Romové? Proč se nedemonstruje také před sídly developerských firem a realitních agentur? Navíc je to problém přesahující katastr malých měst jako jsou Rumburk, Varnsdorf, nebo Šluknov. Může to být problém, který přesahuje hranice kraje. Kdo jiný by se tedy měl starat a nést zodpovědnost než ti, kteří mají vládnout celé zemi?
Jedna skupina zoufalých lidí stojí na severu Čech proti jiné skupině zoufalých lidí. Jedni nemají práci, druzí se o práci bojí. Jedni se bojí o budoucnost, druzí se bojí o majetek. Všichni se bojí o své děti a navzájem se obviňují, že je to vina toho druhého. Úsměvy Romů na balkonech ubytoven skrývají obavy z toho, co přijde. Podobné obavy lze sledovat i za odhodláním demonstrantů, kterým došla trpělivost se svými novými sousedy. Taková situace vytváří ideální příležitost pro hochštaplery, kteří se tváří jako spasitelé a tvrdí, že jsou to oni, kdo zatočí s problémovými občany. Postaví se do čela nespokojených lidí a uboze zneužijí jejich zoufalství k rozdmychávání nenávisti. Samozvaní extremisté a vůdcové lidu jsou k pláči. Nejsou na místě, aby někomu pomohli. Jsou tam, aby se ukájeli pocitem vlastní pochybné výjimečnosti.
Jako člen vedení Mladých sociálních demokratů jsem v posledních týdnech často hovořil o Lukáši Kohoutovi. Toho pána neznám, možná má řadu kladných charakterových rysů. Ať byl členem Mladých sociálních demokratů nebo ne, nebyl a není sociálním demokratem. Programem a politikou sociální demokracie rozhodně není vyvolávání etnických konfliktů. Je paradoxní, že média zrovna těmto figurkám věnují tolik pozornosti. Jsou natolik zábavní? Pochybuju. Každopádně patří mezi hlavní viníky eskalace vzniklých konfliktů. To oni tvrdí davu, že násilí je řešení. Když se ohlédnu zpět za reakcemi nejvyšších míst na vyostřené emoce na Šluknovsku, napadá mne, zda nakonec nejednají v zájmu současné vlády. Kdyby měl Petr Nečas na srdci poklidné řešení možných národnostních rozporů, asi by si nevybral za svého poradce pravicového extremistu Romana Jocha. Totéž platí o ministru školství Josefu Dobešovi a jeho chráněnci Ladislavu Bátorovi. Vláda, zejména ODS a Věci veřejné, prostřednictvím svých zaměstnanců tu více tu méně otevřeně pravicovému extremismu fandí a snaží se mu vtisknout jakousi obecně přijatelnou podobu.
Výroky a chování všech možných Kohoutů, Bátorů, Hájků, Jochů nebo Klausů pochopitelně problémy neřeší. Takové chování naopak problémy vyvolává. Nabízí pouze jednoduchá a prvoplánová východiska, která navíc často počítají s násilím. Situace v etnicky smíšených lokalitách přitom potřebují řešení komplexní a dlouhodobá. Musíme přijmout fakt, že romská komunita funguje jinak než zbytek společnosti. Smysl by mělo třeba zavedení smíšených pořádkových hlídek. Smysl by měla spolupráce s respektovanými představiteli romské komunity. Smysl by měly programy pro romské děti, aby byly více v kontaktu se svými většinovými vrstevníky a aby nebyly tolik pod vlivem rodinného prostředí, které nemusí působit vždy pozitivně.
Abych nakonec nebyl obviněn z nadržování jednomu etniku, musím poznamenat, že i mě osobně se dotkne, když na mě na nádraží někdo zavolá „hele, gádžo“. Nelíbí se mi ani, když vidím, že mladí Romové bezcílně bloumají městy, pokuřují a třeba čekají na nějakou dobrou „čórku“. A už vůbec bych si nedovolil obhajovat násilí. Jestliže někdo spáchá násilný trestný čin, jestliže na svého spoluobčana zaútočí s mačetou v ruce a způsobí mu vážná zranění, zaslouží si bezesporu nejpřísnější možný trest. To by si ale zasloužil každý takový čin – bez ohledu na barvu pleti pachatele. Věřím však zároveň, že stále zatím žijeme v právním státě – proto je na policistech a soudcích, aby zločin vyšetřili, respektive viníky potrestali. Co chci tímto článkem mimo jiné říct: lynč do naší společnosti nepatří. Zamysleme se, přátelé. Pokud jsme ti, co lynčují, tak to možná nebolí. Ale co když budeme jednou lynčováni? Hledejme raději jiná, možná složitější a déle trvající, ale o to lepší řešení. Extremismus totiž nemá lidskou tvář.
