To, že cítím, že EU skutečně chce, nikoli jak jsme my v předsednictví říkali, něco osladit, ale naopak to osolit Velké Británii, cítím i z toho závěru. Premiérka usiluje o to, aby aspoň nějakými mimosmluvními deklaracemi nebo stanovisky mohla uklidnit obavy, co se týká hranic s Irskem. Tady prostě už naráží do zavřených dveří. Angela Merkelová i prezident Macron jí v podstatě řekli, že už není o čem jednat, že už se s ní bavit nebudeme. Já se tomu opravdu divím.

Velká Británie se velice podílela na vzniku Evropské unie. Její účast v tomto procesu byla klíčová i ze symbolického hlediska. Chce odejít. A protože stále doufám, že Evropské unie je dobrovolným společenstvím svobodných zemí, tak si myslím, že by ten odchod měl tomu také odpovídat. A že by měli ti zůstavší přistupovat k ní jako k zemi, se kterou chtějí mít i nadále co nejlepší vztahy, a se kterou rozhodně nechtějí vykopat nějakou frontovou linii příští studené války.

Myslím si, že na tom nemůže vydělat nikdo. Postup, který Evropské unie teď volí v tom závěru, vypadá, že si přeje, aby nakonec celá ta věc v britském parlamentu zkrachovala a to znamená došlo k tomu divokému odchodu, ale to přece není výhodné nejen pro Velkou Británii, to přece není výhodné ani pro Evropské unii. A myslím si, že by tady bylo namístě vidět trochu více vstřícnosti a skutečně, kdyby účastníci toho procesu více mysleli na to, co bude potom, více mysleli na to, v jaké pozici bude Británie vůči Evropské unii a jaké vztahy s ní chce Evropské unie zachovat. A nejde mi jenom o technikálie, ale o tu symbolickou hodnotu. A o tu se teď hraje.

Byl bych velice rád, pane ministře, kdyby bylo možno prosadit takovýto pohled ze strany členů Evropské rady. Děkuji.