Prisedici

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

Snaha zbavit se přísedících ve mně vyvolává řadu otazníků. Hraničí s podezřením, v němž bych se hrozně rád mýlil. Veřejnost na jednání soudů chodí, jen když se jí kauza týká zcela osobně a citelně. K důkazům a argumentům těch, kdo se soudí, tak mívá přístup vlastně jen prostřednictvím přísedících. Ti mají i hlasovací právo, a tedy moznost přehlasovat soudce z povolání. Nechce-li se toho dočkat, musí pečlivě naslouchat i jejich postřehům a úsudkům. I když opravné prostředky existují samozřejmě i potom. 
Od roku 1991 platí, že přísedící volí zastupitelstva, zvolená námi, občany. Každé čtyři roky se tak nabízí i možnost je obměnit. Jde tedy o nesporně demokratický prvek justice. Jeho reálný podíl na rozhodování není nijak neúměrný či na úkor postavení či nezávislosti profesionálů soudní moci. Osobně nepamatuji jediný hlas, který by tvrdil opak. Tím víc udivuje snaha Ministerstva spravedlnosti přísedící buď zrušit úplně nebo jejich vliv přinejmenším omezit ještě víc. Z argumentů, jimiž to zdůvodňuje, se i ke mně dostaly postesky na administrativní nároky, spojené se zapojením přísedících, i komplikace při sestavování senátů. A také na trable, vznikající následkem změn přísedících v průběhu dané kauzy. Pak se leckdy musí opakovat i hlavní řízení v trestních věcech, což celou proceduru a rozhodování nezřídka protahuje. Právě přísedící mohou, zvlášť v komplikovanějších kauzách, potřebovat víc času na seznámení se spisem a prostudování veškeré směrodatné dokumentace.

Že tomu tak nejednou bývá, vím i od přátel, kteří v roli přísedících působí. Právě od nich však znám i fakta dokládající, že problémy spojené s účastí soudních přísedících padají nemalou měrou i na vrub ministerstva, které z nich vyvozuje závěry proti přísedícím. Slýchám i kritiku, jež v tom spatřuje dlouhodobé zanedbávání povinností plynoucích z Ústavy. Snahu přísedící zrušit podezírá z toho, že se chce zbavit i kostlivce, hrozícího vypadnout ze skříně.

Co se má na mysli konkrétně? Předně stagnace odměny za práci přísedících, docela unikátní nejen v kategorii "čestných funkcí". Přísedícím, kteří jsou zaměstnanci, soudy refundují alikvotní část mzdy. Analogicky je to u lidí v pozici OSVČ. V jednom i druhém případě to ovšem má i docela hubené limity. Odměna ostatním přísedícím se nezměnila od roku 1996. Pouhých 150 Kč za den tak činí už téměř čtvrt století. Průměrný plat v roce, kdy byla takto stanovena, se rovnal 9.825 Kč. Pokud by přísedící, honorovaný touto cestou, svou funkci vykonával po všech řekněme 21 pracovních dní, inkasoval by paušál čítající 3.150 Kč, tedy zhruba 32 procent průměrného platu. Dnes by mu, pokud by byla dodržena stejná proporce, náleželo asi 500 Kč za den. Daleko vyšší je i odměna obecného zmocněnce, stanovená Ústavním soudem. O členech volebních komisí, na něž jsou kladeny nepoměrně nižší kvalifikační nároky, už vůbec nemluvě.

S nároky doby podle všeho nedrží krok ani odborná příprava soudních přísedících. Pedagogičtí pracovníci - či aspoň lektoři s pedagogickým minimem - v ní mají být úplně vyhynulým druhem. Přísedící tak většinou školí soudci z povolání, frekvence kursů je však stále nepříznivější. V 90. letech se konaly každý rok, později jednou za dva roky, pak dokonce jednou za tři. Dnes tomu u některých soudů je dokonce tak, že tu školení přísedících fakticky zaniklo už úplně, údajně proto, že jim na ně Ministerstvo spravedlnosti odmítá uvolnit prostředky. Novým přísedícím tak leckdy schází i kvalifikovaný výklad jejich povinností a práv. Korunu všemu mají nasazovat i taláry, ohlodané zubem času i v přímém smyslu - a zejména v letních měsících prozrazující i aromaticky, že čistírnou neprošly už celou věčnost.

Kdo s takovým talárem nepraštil jednou provždy, aby se věnoval čemukoli atraktivnějšímu i lukrativnějšímu, silné a hlavně nefalšovaně ušlechtilé pohnutky se mu upřít dost dobře nedají. Proč se pak justice chce zbavit právě takových lidí, kteří ji navíc znovu a znovu léčí i z její "ponorkové nemoci"? Skutečně jen kvůli pár bagatelním starostem navíc? Nebo se někomu jeví jako ti, kdo vidí do karet, majících zůstat jen tajemstvím jakési uzavřené sekty - a dovést tak "nezávislost" justice na okolní společnosti do chemicky čisté "dokonalosti"? Že nemaluji čerty na zeď, přiznal ostatně i bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Z tribuny Poslanecké sněmovny, když prezentoval svou tzv. Bílou knihu, 18. dubna 2018 o vztahu soudců z povolání k soudním přísedícím řekl i mj. toto: "A skutečně ve značné části justice rezonuje to, že se těch ošklivých laiků, otravných, zbavíme a že si to konečně budeme dělat po svém a bude to konečně krásné, nikdo nám do toho nebude kecat."   

Nejsem sám, komu se honí hlavou i ještě vážnější podezření. Pojem "justiční mafie" se nenarodil v zednické putyce, ba ani v mediálním bulváru. Copyright na něj má to křídlo v samotném "třetím pilíři demokracie", jež do jeho zákulisí vidí zevnitř, a ne jen z občanského bidýlka, a s jistými věcmi se smířit nehodlá.Marie Benešová je z těch, kdo se s tou "mafií", řečeno jejími slovy, neváhala utkat i soudně. Žezlo ministryně spravedlnosti je teď v jejích rukou. Logika věci se zdá napovídat, že jiný směr nabere i otázka soudních přísedících. Jejich obvinění z mafiánských praktik jsem dosud nezaznamenal. Vy ano?