Děkuji, pane předsedo. Hezký večer, dámy a pánové. Člověk vždycky zírá, kam se až z té D1 v té debatě dostaneme. Lehce jsem znervózněl, protože jsem zjistil, že v devět se údajně má končit, takže už mám jenom hodinu, což není mnoho, když člověk chce říct něco důležitého. Když jsem teď tak rekapituloval, tak jsem zjistil, že ne ženy, zpěv a víno, ale D1 mi sebrala většinu mého života, protože buď po ní jedu, nebo na ní stojím, anebo jsem v koloně. Můj rekord je devět hodin, tedy před sedmi roky, nebylo to letos.
Chtěl bych říct to, co mě trápí. Mě samozřejmě trápí to, že na dálnici jsou opravy, které jsou z mého pohledu ne vždycky dělány dostatečně rychle, dostatečně seriózně. Taky mě trápí to naplánování. A asi by bylo dobré slyšet odpověď, kdy jsme vlastně zjistili, že ta stavba se nepodaří dokončit. Nicméně úplně nejvíc ze všeho mě trápí něco, co jsem zažil loni, když jsem pak kvůli tomu byl peskován v novinách, protože jsem nestihl tady jedno hlasování, a to bylo to, že po dálnici jel polský kamion, dostal... nevím co, zastavil na dálnici, žádná zásadní nehoda, žádní mrtví, žádné vrtulníky, ale dálnice se zastavila, ono tam bylo taky trochu sněhu, nebyla to žádná klíčová kalamita, bylo to tři kilometry za sjezdem z té dálnice a my jsme tam čtyři hodiny stáli a čekali, až někdo začne organizovat to, že bychom eventuálně otočili do protisměru a potom sjezdu sjeli. Už tehdy jsem byl čerstvě zvolený poslanec, tak plný pýchy jsem chtěl jít situaci řešit, jako že zastupuji ty občany, tak jsem tam komunikoval s jedním policistou, který tam byl, a druhý, který seděl v autě, a ti mi řekli, že je jich málo a že čekají na posily. A tak se čekalo a čekalo. Tak my jsme se tam pak navzájem v těch autech domluvili, někteří měli čaj, tak jsme si tak navzájem dávali čaj. Pak tam bylo takových pár tvrdších povah, ti si vzali oranžové vesty a začali to organizovat sami. Já už jsem to pak s nervama nevydržel. A protože přece jenom člověk je lékař, každý z nás, kdo je tady lékař, ví, že máme spoustu známých z různých..., tak jsem některé obvolal a finálně tam přijela skupina policajtů, začala to organizovat, dostali jsme se do protisměru, sjeli jsme z toho přejezdu.
Proč toto říkám? Ty osobní zkušenosti jsou často nesmyslné takhle říkat. Ale já to říkám pro to, že mě překvapuje, a doufám, že tady se dozvím tu odpověď, ne dneska, ale dozvím se to v tom parlamentu, že my pravidelně cvičíme ve všech zařízeních, v nemocnicích, pravděpodobně je to všude, na katastrofy typu požár. Pravidelně cvičíme, a záchranáři, kteří tady sedí, vědí, na různé kalamity. Chystáme se na to, že spadne letadlo, narazí do vlaku, kolem pojede autobus a současně tam půjde nějaká výprava a jak ty lidi všechny zachráníme, odvezeme do nemocnic. Připravujeme se na velmi nestandardní, nečekané situace, které pevně věříme, že nikdy nenastanou. A mě by zajímalo, jak probíhá vlastně trénink těch týmů, které by měly nastoupit na tu D1, když dojde k takovéhle situaci, že se začne tvořit kolona. Protože to, co bych já chtěl, ty kolony se tam budou vždycky tvořit, neexistuje podle mě žádný ministr, žádná síla, která by tomu neporučila. Bohužel tím, že byla v roce 1989 revoluce a přestali jsme poroučet větru a dešti, tak se ani nepodaří zabránit sněžení. Tak z mého pohledu jediná možnost je mít po té dálnici, která zas tak dlouhá není, podél ní je řada velkých měst, několik týmů, které v případě jakékoli katastrofické, kalamitní situace nebo takovéhle situace nastoupí a začnou velmi rychle, racionálně a profesionálně řešit. To by mělo být z mého pohledu natrénované. Já nevím, kdo to má na starosti. Já jsem v opozici. Co já jsem? Já jsem nic. Prostý opoziční poslanec. Co já můžu? Ale čekal bych teď tedy, že se tým ministrů, nevím koho, na to postaví, nebo posadí, nebo já nevím klekne a začne se domlouvat, jak toto vyřešit. Protože tady já vidím zásadní problém.
Každý z vás pravděpodobně jezdíte po té dálnici, jenom po té D1 zažil tu deziluzi v té koloně, když tam stojíte, čekáte, hodinu čekáte, čekáte dvě, čekáte tři, čekáte čtyři. A nevíte, proč čekáte. Nevíte, co se děje. Nemáte žádné informace. Nic se neděje. No tak v mobilu víte, že čekáte. Ale dojedete k místu, kde je ta katastrofa, a tam nic. A já bych čekal, že tam nastoupí na tu dálnici a na tu D1 prioritně tým, který začne organizovat to, aby se ta kolona začala co nejrychleji rozpouštět, aby se ta auta, která mohou, začala vracet na nejbližší sjezdy atd., aby prostě docházelo k co nejrychlejšímu zprůjezdnění té kolony a aby netrvalo tolik hodin to, že se řeší ta havárie a řeší se ten problém na té dálnici. To osobně považuji za největší problém já.
Nemyslím si, že má smysl peskovat pravidelně ministry dopravy. A neudělám to za to, že v době, kdy nasněží velké množství sněhu a je zúžený úsek, tak se vytvoří kolona. To se prostě stane. Vadí mi, že opravy nejsou plánované tak, aby v době, kdy se dá očekávat zhoršená dopravní situace, tak aby tyto opravy nebyly jaksi ukončené, nebo přerušené, to za chybu považuji. Nicméně za zásadní chybu považuji to, že takovéhle situace se stávají opakovaně, stávají se prakticky každý rok několikrát. A nedaří se je rychle vyřešit. A tak bych chtěl, abychom se na toto začali soustředit. A proto jsem nesmírně rád, na rozdíl od některých kolegů poslanců, že se dneska tento problém řeší, že se dostal před ty ostatní body, protože se netýká pár lidí, co jezdí po dálnici D1, ale týká se prakticky celé republiky. Ta D1 je páteřní tepna, která propojuje republiku, a týká se i občanů z jiných států, kteří přes ni jezdí. Koneckonců je to modelový problém. Moje kalamita tehdy nenastala kupodivu na dálnici mezi Prahou a Brnem, ale mezi Olomoucí a Brnem. Takže ono je to jedno. Prostě měli bychom se bavit o tom, jak systematicky tuto situaci řešit. Měli bychom ji řešit rychle. Měli bychom ji řešit racionálně a považovat za prioritní to, když nastane kolaps na některé dálnici, když nastane havárie a začne se tvořit kolona, jak rychle nastoupí krizový tým, který začne tuto situaci opravdu řešit a bude to pro něho priorita. A pokud se nám toto podaří, tak si myslím, že prospějeme občanům naší republiky opravdu hodně. A to bych byl velmi rád. Považoval bych to za úspěch.
Děkuji.
