Jako by nevěděli, že i oni stárnou a není daleko doba, kdy se takto neuctivě bude mluvit i o nich. Ne, staří lidé nejsou přítěží a nikdo na ně ekonomicky nedoplácí. Copak jsme zapomněli, že to byli právě oni, kteří vytvořili svou prací hodnoty, ze kterých stále ještě dodnes čerpáme tak, jako z naší práce budou čerpat generace našich dětí?

Dnešní důchodci žili ještě v době, kdy byla plná zaměstnanost, všichni tedy pracovali a přispívali svými daněmi do státní pokladny, vytvářeli hodnoty, které jsme mohli vyvážet, stavěli byty, domy a továrny a starali se o nás ve školách a zdravotnictví.
Ti, kdo mají možnost porovnávat, jak se pracovalo za totality a jak dnes vám, pokud jsou objektivní, potvrdí, že stejně jako dnes,  pracoval někdo líp a někdo hůř, ale určitě se toho neudělalo méně. Teprve v další generaci důchodců budeme moci hledat ty, kteří do státní pokladny ničím nepřispěli, protože žili většinu života ze sociálních dávek.

Poznámky o tom, že na seniory doplácíme, si dnešní důchodci opravdu nezaslouží. Naopak, oni sami se ocitli v hodně nezáviděníhodné situaci.

S podzimem jejich života, v době, kdy už nemají tolik sil a potřebovali by klid, se úplně změnil společenský systém a zmizelo vše, na co byli po celý svůj život zyklí a na co se na stáří připravovali. Tyto změny jen těžko zvládají, neumějí se v nich orientovat a tak jsou snadným terčem.

Málo toho vědí o svých právech, ale i současných nových povinnostech. Důchody se jim vypočítávají  podle různých minulých i současných předpisů, jejich výdělky v minulosti zdaleka neodpovídaly dnešnímu standardu, těžko si zvykají na systém sociálních dávek a neradi se o ně hlásí, protože žádat o ně považují  za nedůstojné.

Doplácejí na nové podmínky  ve zdravotnictví, protože na různé doplatky nebyli nikdy zvyklí, jelikož byly zakomponovány v jejich daních. Navíc je to generace, která je už vzhledem k věku nejvíce postižena různými zdravotními problémy.

Nejsou zvyklí na dnešní dravý svět, který jim stále předkládá nové nabídky a informace, takže těžko umějí říci „ne“ i v případech, kdy může dojít k jejich ohrožení.
Jejich rodiny na ně přestávají mít čas, protože mají problém si udržet pracovní místa, musí se i stěhovat za prací a nemohou jim příliš pomáhat. Zvyšují se náklady na všechno kolem nich, od bydlení, energií, potravin, léků, dopravy atd.
 
Situace seniorů ve velkých městech a  v regionech se také výrazně liší. Lidé z velkých měst mají velmi často pocit, že seniorům nic nechybí. Zde totiž mají sice  vyšší náklady na bydlení, ale mají po ruce dopravu a služby, neziskové poradenské subjekty a volnočasové aktivity.

V regionech je tomu ale jinak. Nižší náklady spojené s bydlením vyrovnává to, že doprava přestává být dostupná zejména v oblastech, kde mizí pracovní příležitosti, stejně tak tam ubývají služby, které by senioři potřebovali. Lékařská péče bývá na jednom středisku pro několik obcí, nabízet jim, aby šli do lékárny tam, kde jsou ceny nižší je směšné, protože tu jedinou má často obvodní lékař ve své ordinaci, obce se brání zřizování pečovatelských služeb a rezidenčních zařízení, protože na to nemají peníze a děti, které pracují ve městě nemohou přijet na zavolání. Chybí zde obchody se základními potřebami, topení uhlím a dřevem je pro ně manáhavé, sníh jim z chodníků město určitě neuklidí a oni sami to už nezvládnou.

Má-li i poměrně schopný senior malý důchod, nemá šanci si přivydělat v místech, kde není práce ani pro mladé.

Za těchto podmínek si dovolit říci, že senioři jsou přítěží společnosti, je více než neomalené a vybavuje se mi příměr s Nerudovou básní „Dědova mísa“. Už dnes, možná zcela bezmyšlenkovitě, svým malým dětem předvádíme, jak se jednou mají chovat k nám a zcela určitě se toho dočkáme. Přesvědčit je, že naše potřeby důstojného života, zájmu, ohledů  a úcty mladé generace  jsou jiné, než byly potřeby našich rodičů a prarodičů se nám pak asi těžko podaří.