Je to dáno i změnou životního stylu. Dříve byli senioři samozřejmou součástí života rodiny, několik generací žilo pohromadě v jednom bytě nebo domě a tak i malé děti měly před sebou příklad a vzor svých rodičů  a prarodičů. Postarat se o seniory patřilo k samozřejmostem a každý s tím už dopředu počítal. Svou úlohu znali jak mladí, tak staří a byla jasně dána.

Postupný  vývoj společnosti přinesl i do této oblasti velké změny. Společné bydlení se stalo přežitkem, rodiny se rozdělily, změna životního stylu přinesla možnost a také nutnost stěhování za prací, svět se vlivem techniky zmenšil, stárnutí se zpomalilo, nový životní styl přinesl ekonomickou samostatnost mladých a starých, lékařská věda pokročila a začal se zvyšovat průměrný věk. Babičky často vypadají lépe než maminky a my  už tuto problematiku tak nevnímáme. Jsem zvyklí, že rodiče a prarodiče fungují jako naše jistota, která je vždy připravena nám pomoci a když jim dojdou síly, často nás to zaskočí.

Přitom podle současných statistik seniorská skupina nad 60 let tvoří asi 20 % populace a tento trend se stále zvyšuje. U vyšší věkové skupiny se zhoršuje zdravotní stav a omezuje nebo mizí schopnost sebeobsluhy, pohybu nebo  orientace. S tímto stavem souvisí ztráty nebo omezení společenských kontaktů, pocity osamění, obavy z budoucnosti i současnosti, jejíž aspekty někteří senioři  špatně zvládají, přidružují se psychické problémy.

Na druhou stranu má tato skupina seniorů děti ve věku, kdy se potýkají s největší zátěží. Ani ony nemládnou, jejích zdravotní stav se již také zhoršil, většina jich je v tzv. předdůchodovém období, kdy se snaží být hodně ekonomicky činná. Jejich děti zakládají rodiny a potřebují jejich pomoc. Senioři bydlí často daleko, dojíždění nelze časově ani ekonomicky zvládnout.

Ocitli jsme se tedy v situaci, kdy se seniorskou problematikou zabývají celé týmy lidí, ale hledání optimálního řešení není snadné. Ani zákon č. 108/2006 situaci neřeší. Sice nabízí určité možnosti, ale každá obec není schopna jim dostát. Velká města nelze srovnávat s malými obcemi, které stárnou nejvíc a přitom mohou nabídnout nejméně služeb. Na vině nejsou jen společenské změny, ale i ohraná písnička - peníze.

Situace  neřeší ani Příspěvek na péči, protože si zde za ně senior služby nekoupí ne proto, že by nechtěl, ale že prostě neexistují. Navíc je i  špatně využívaný a sociální služby žene spíše do úpadku, staří lidí se stále ještě nenaučili služby objednávat, nedůvěřují jim a někdy je považují za osobní degradaci.

 I když se můžeme na stáří snažit připravit, nikdy nevíme, zda nás nepostihnou problémy, které nebudeme schopni sami zvládnout, a to se týká každého z nás. Vychovávat tedy své děti k přežití ve společnosti díky  bezohlednosti a "tvrdým loktům" se nám může v budoucnu pěkně vymstít a obrátit se proti nám.

Jak jsme již řekli, nikdo nevíme, co nám budoucnost připraví. Určitě tedy stojí za úvahu, seznámit se včas s možnostmi pomoci, které  nám nabízí naše město a obec a které bychom mohli v případě potřeby využít. Když to nebude potřeba, bude to pro nás jen dobře, ale " štěstí přeje připraveným" a to platí nejen pro seniory, ale i pro jejich rodiny.