Jako zástupci Asociace soukromého zemědělství ČR jsme měli koncem listopadu poprvé možnost jednat s předpokládaným novým ministrem zemědělství Ing. Zdeňkem Nekulou.
Proč Zeman ustoupil ve věci Lipavského?Anketa
Je jisté, že novému ministrovi opravdu není co závidět - převezme svůj úřad na Těšnově nejen v době nepředvídatelného pokračování covidové pandemie, ale zejména v období celkově velmi negativních ekonomických signálů, výrazně schodkového státního rozpočtu a zejména významně rostoucích cen většiny zemědělských vstupů při setrvale nízkých výkupních cenách takřka všech zemědělských komodit. Jde také o okamžik vrcholících příprav sedmiletého Strategického plánu ČR, který plně a k obrazu vybraných úzkých skupin podniků nachystala a celou škálou mazaných opatření pojistila stará garnitura, přičemž ale za realizaci tohoto plánu již bude odpovědný právě nový ministr rodící se vlády.
Vedle těchto prekérních okolností se však také nacházíme v době, ve které pod heslem soběstačnosti a konkurenceschopnosti vrcholí donebevolající účelové (a bohužel také neúčelné) rozdělování obrovské masy státních peněz pro hrstku největších lobbistů nebo na jimi ovládané produkční sektory, a to průřezově všemi dotačními kapitolami v gesci ministerstva zemědělství. V době, kdy navzdory jasně orientované Společné zemědělské politice EU, které jsme součástí, stále v této zemi neexistuje žádné systémové řešení podpory největšímu množství zemědělských podniků - tedy mikropodnikům a malým podnikům, které jsou v čím dál složitějších podmínkách. Tato téměř katastrofální situace zaviněná také bezohledným lobbingem některých nevládních organizací totiž způsobila, že jen velmi málo využíváme nástrojů, které nám Evropská unie pro tyto cílové skupiny zemědělců poskytuje. Ve finále jsme tak pouze zatěžováni jejími administrativními povinnostmi, které jsou navíc často okořeněné dalšími výmysly našich úředníků. Naše země se tak stala místem, kde se doslova bagrují zemědělské dotace šité na míru a v prostředí mlčící většiny zemědělské veřejnosti se dobře rozbujelo přesvědčení, že je to tak asi vlastně normální. To jsou reálné kulisy ovlivňující naše podnikání a jsou hlavně výsledkem tendenční politiky „řídím stát jako (svou) firmu“, jejíž důsledky budeme pociťovat ještě hodně dlouho – například tím, že jsme dosud neuměli vyřešit obrovský politickoekonomický střet zájmů jednoho člověka, který u nás nedávno vyhřezl v reálné ohrožení výplat evropských podpor ostatním zemědělcům.
A v těchto kulisách si bude muset nastupující nová koalice odehrát svůj „zemědělský“ kus, který byl součástí jejího předvolebního slibování a bezpochyby z části i díky němu si nakonec řekla o většinu hlasů voličů. Aby však byla úspěšná, nemůže si nechat od oligarchů naordinovat další pokračování tohoto marasmu a musí se jej pokusit změnit. To se pochopitelně neobejde bez odvahy a potřebné odbornosti prosadit jasné změny v národní zemědělské politice a to od základu tak, aby už přestaly být celé skupiny zemědělců trvale diskriminovány a podfinancovávány a zejména, aby celková strategie dávala prostor pro co nejméně byrokratické plnění zelenějších cílů, kterými bude stále více podmiňována další podpora zemědělství jako celku.
Domnívám se, že by další měsíce a roky měly být výrazně o nové kvalitě přístupů k zemědělství, k hledání řešení v mnohem širších souvislostech, než byly povětšinou kategorické požadavky Agrární komory nebo Zemědělského svazu, které se až příliš nápadně shodovaly s představami agrárních bossů z tzv. Iniciativy největších zemědělských podniků, kterým se vždy vycházelo vstříc bez ohledu na celkové dopady do sektoru. Ministr zemědělství tu konečně musí být pro všechny typy zemědělských subjektů a musí sledovat oprávněné potřeby všech legitimních podnikatelských forem a velikostí, včetně těch menších. Také si jako člen pravicové vlády, která chce plnit nějaký svůj program, musí být vědom toho, že to rozhodně nebyli tito agrobaroni, kdo by udělali cokoli proto, aby k této politické a společenské šanci na změnu došlo.
Nemělo by to vyznít pateticky, ale bude se tu hrát o mnoho – půjde zejména o to, zda skutečně budeme mít resort, který plošně podporuje a využívá přirozených výhod klasického zemědělství a umí chytře řešit řadu očekávání veřejnosti na lepší životní prostředí, na kvalitnější, pestřejší a dostupnější nabídku ekologičtěji vyráběných potravin na co největším množství farem, anebo zda zůstaneme velmocí (na vratkých nohách) co do velikosti agrárních koncernů, do kterých se ale musí neustále pumpovat více peněz a navzdory proklamované podpoře na používání nejmodernějších technologií zůstaneme v jádru primitivní a nepoučitelnou společností, která není schopná vidět skutečnou roli zemědělství, přínosy v jeho různých podnikatelských podobách a také jeho širší možnosti. Je to o jasném pochopení toho, co sedláky přirozeně drží na své půdě a že to nejsou jen představy o ekonomice a neustálém zvětšování podniků. Tato přirozená motivace je nenahraditelná, nedá se nikde koupit a nelze ji podpořit jinak než podmínkami s co nejnižší administrativní zátěží, s co největší svobodou rozhodování a celkově srozumitelnou politikou, která dokáže motivovat mladé lidi nebát se převzít farmu a pokračovat v podnikání.
S tím souvisí prvotní a zřejmě ne dobře promyšlená poznámka nového ministra o své zásadní prioritě v precizním zemědělství. Pokud by to tak mělo být, byl by to jednak nesprávný cíl a jednak by to bylo opravdu málo. Precizní zemědělství má totiž svou budoucnost zcela jistou i bez ohledu na jakoukoli vládní garnituru. Současné pojetí precizního zemědělství spočívá především v moderních technologiích napojených na sofistikované systémy fungující často mimo zemědělství a spočívá v téměř vědeckém přístupu k obhospodařování půdy s eliminací lidských vstupů, která může vést k určitým (nikoli však zcela zásadním) úsporám. Správnější definice by proto měla být spíše „přesné“ zemědělství a jako takové si jistě zaslouží svou pozornost a věřím, že ji také mezi sedláky v ASZ ČR má. Tento ryze technologický pohled je ale opět jen sázkou na technickou stránku věci, která jednak směřuje k dalšímu snížení počtu pracovníků v zemědělství, ale zejména nedokáže vyřešit to, co je klíčové. Navíc vytváří další závislost zemědělce na podmínkách, které nemůže ovlivnit – neměli bychom se dočkat doby, kdy sedlák se svou technologií náhle odpojenou od internetu třeba ani nezaseje. Precizní zemědělství je tedy ve své podstatě snaha o modernější definici podnikání založeného na širších aspektech – na znalosti a moudrém vyhodnocení mnohých souvislostí, na píli, zájmu a umu lidských bytostí, které toto vše dělají, ale dohromady se tomu tradičně říká zemědělské hospodaření. Cílem nové zemědělské politiky by mělo být řešení, které přitáhne nové lidi nebo aspoň udrží ty stávající v zemědělství, ve kterém je sedlák se svými zvířaty svým pánem na svých polích a na svém gruntě a své jednání podřizuje zákonitostem přírody a nikoli vyhláškám, uměle vytvořeným dotačním podmínkám nebo softwarovým možnostem svých strojů. Dostatek lidí hospodařících se zájmem, svobodně a nezávisle na svém majetku je onen klíč k budoucímu udržitelnému hospodaření.
V zemědělství především fatálně schází mladá generace, která jen těžko bude uplatňovat své životní vize v oboru totálně svázaném byrokracií a kontrolami, obecně prolezlém úřednickou nedůvěrou v to, že sedlák může na svém hospodařit sám za sebe odpovědně. Nechce ani jít do prostředí pokřiveného účelovými dotacemi, které po léta v ohromném množství mizí v kapsách úzkých skupin byznysmenů a dravců z finančního nebo právnického sektoru, kteří si kupují zemědělské podniky tzv. na důchod a na jistotu takřka mandatorních příjmů bez jakéhokoli vztahu k nabývané půdě. Tito podnikavci budou nového ministra jistě konfrontovat s představou, že s jejich zvětšeným majetkem mají nějaký vyšší nárok na větší pozornost od státu. Pravdou je, že větší respekt si naopak zasluhuje udržitelně a přiměřeně ekonomické realitě rozvíjející se hospodář, který vedle sedlačení ještě dobrovolně stíhá vnímat okolnosti, které na sebe bere při svém podnikání, na které stát už efektivně nedosáhne. Také nejen proto je třeba dobře promyslet a nastavit nějaké omezení výplat přímých dotací, ale principiálně už o tom dál nediskutovat. Nynější politická konstelace přitom naopak nabízí jedinečnou příležitost k hledání odpovědí na otázky, jak skutečně pomoci venkovskému prostředí, aby se nestal noclehárnou zahraničních dělníků nebo prostorem k budování velkých technologických celků a vrátil se ke své podstatě. ASZ ČR bude pevným pilířem, který ministra podpoří v nelehkém hledání funkčního řešení prosazování nejen tohoto základního závazku, který je nyní konečně na papíře.
Bude se ale také hrát o důvěru sedláků, kteří dali své hlasy politickým subjektům, které jim naslibovaly po opravdu dlouhých letech změnu. Jakékoli odchýlení bude brát tato veřejnost oprávněně jako zradu, která bude znamenat nevratnou ztrátu podpory této (byť bohužel omezené) skupiny pravicových voličů na venkově a zcela prakticky by došlo k ještě hlubšímu propadu do postsocialismu, který ještě dnes nuceně zažíváme. Po mnoha letech nekonečného upozaďování rodinných farem a ignorování potřeb selského stavu, je mezi touto veřejností velké očekávání a nešťastné výroky o obavách, co bude s velkými holdingy, pokud nedostanou svou pravidelnou feťáckou dávku dotací, již nepochybně vzbudily významné pozdvižení obočí na čelech mnoha sedláků.
Z těchto prvních vyjádření ministra se dá usuzovat, že je zřejmě již nyní pod tlakem současné lobby, která žila prakticky bez ustání v prostředí, které si sama vytapetovala a vytvořila ideový rámec toho, jak se má zemědělství v ČR organizovat. Představa selské veřejnosti je ale jiná a je podpořena i jasnými čísly a důkazy o potížích s konkurenceschopností a zajišťováním potravinové soběstačnosti v tomto modelu. Přitom není nad čím váhat – čísla hovoří jasně – téměř o 20% nižší dotace pro malé podniky na hektar dle hodnocení sítě FADN, jasné závěry Nejvyššího kontrolního úřadu o účelovém rozdělování dotaci do živočišné výroby, dlouhodobě záporná čísla v agrárním zahraničním obchodu, zhoršující se čísla v soběstačnosti, atd. Velkým důkazem je ale i situace kolem Agrofertu, který přerostl tak, že jej stát nedokázal uhlídat a naopak stát je tím, kdo je ovládán a hlídán byznysovými zájmy pár lidí, s jejichž střetem zájmů si neví rady nejen policie, ale ani všechny evropské instituce. To musí být dostatečným motorem k tomu, aby došlo k zásadním ideovým a strukturálním změnám, které zabrání návratu nebo rozšiřování tohoto modelu a ve svém výsledku ochrání střední zemědělské podniky právnických osob, které jsou nejvíce ohrožené skupováním jejich ještě většími konkurenty.
Tyto změny se ale neobejdou bez jasných personálních změn na důležitých postech v resortu, protože by bylo naivní si myslet, že ti, co dlouhá léta budovali nějaký systém, jej budou chtít opravdu rozbít a hlavně že vůbec budou tušit, co by mělo být výsledkem takových změn. Všechna tato náročná rozhodnutí dnes budou ležet na novém ministrovi. Na zmíněném prvním setkání s novým ministrem jsme proto jasně vyjádřili, že ASZ ČR je v duchu předvolební podpory a očekávání připravená plně podporovat nové vedení resortu a že její odborné zázemí je také připraveno pomáhat nést břemeno mravenčí práce při zpracovávání jednotlivých témat. Ve stejném duchu jsme ale také jasně deklarovali, že naše podpora není automatická a bude záviset na skutečné snaze plnit koaliční program. Zda a jak tuto nabídku podpory nové vedení Ministerstva zemědělství využije, bude již na něm. Je jisté, že sedláci tu každopádně budou v nějakém počtu hospodařit dál, jak nejlépe umí a jak jim to aktuální podmínky dovolí. A je také jisté, že naše asociace bude dál s generační vizí a širším vědomím hájit oprávněné zájmy svobodného sedláka na vesnici – v místě, ve kterém od nepaměti žije a kterému rozumí. Bude jen dobře, pokud tak konečně bude i s podporou od vlády.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
