Ve správním řízení UPC argumentovalo, že rozdíl mezi standardní a věrnostní cenou není smluvní pokutou, ale cenou za službu elektronických komunikací, přičemž nárok na věrnostní cenu klientovi vznikne až při splnění podmínek (čerpání služby po celé věrnostní období). V praxi tak často docházelo k paradoxu, že čím déle klient u operátora setrval a tyto služby se zvýhodněnou cenou čerpal, tím vyšší doplatek mu UPC následně účtovalo při ukončení smlouvy před uplynutím věrnostního období.

ČTÚ posoudil ustanovení všeobecných podmínek upravující doúčtování rozdílu mezi standardní a věrnostní cenou jako právní instrument zajišťovací (resp. utvrzovací) povahy. Zákazníka má pod hrozbou ztráty sjednané výhody a v podobě peněžité sankce motivovat k řádnému plnění smluvních povinností. Bez ohledu na to, jak je ve všeobecných podmínkách pojmenován, je svou povahou smluvní pokutou, na kterou se v případě spotřebitelských smluv vztahuje Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 (sp. zn. I. ÚS 3512/11), který zásadně nepřipouští ujednání zakládající smluvní pokutu mimo vlastní tělo smlouvy. Je-li toto ujednání skryto např. ve všeobecných podmínkách, je v případě spotřebitelských smluv neplatné. ČTÚ proto nárok UPC na rozdíl mezi standardní a věrnostní cenou zamítl.