V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník coby věřitel domáhal na stěžovatelce coby dlužnici úhrady částky 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Stěžovatelka namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do smluvního vztahu z titulu smlouvy o půjčce, měla vystupovat pouze jako ručitel, resp. zástavce a popřela, že by jakékoliv finanční prostředky převzala.

Z dokazování před Obvodním soudem pro Prahu 4 vyplynulo, že stěžovatelka je osobou pokročilého věku, která je prakticky nevidomá. Iniciátory transakce a faktickými příjemci peněžních prostředků byla vnučka stěžovatelky a její tehdejší přítel, který se s vedlejším účastníkem osobně znal. S těmito osobami se stěžovatelka měla dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou byla i předmětná smlouva o půjčce. Obvodní soud žalobu vedlejšího účastníka zamítl, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva neplatná pro nedostatek formy (odkázal přitom na § 40 odst. 5 „starého“ občanského zákoníku, že stěžovatelka měla možnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jí zvolené osoby), vedlejšímu účastníkovi se nepodařilo prokázat předání peněz.

Poté, co byl ale rozsudek soudu prvního stupně k odvolání vedlejšího účastníka zrušen Městským soudem v Praze, rozhodl obvodní soud nově tak, že na základě závazného právního názoru odvolacího soudu žalobě vedlejšího účastníka vyhověl. Stěžovatelka při projednávání odvolání navrhla opětovný výslech své vnučky, která svou předchozí výpověď změnila v tom směru, že peníze nebyly stěžovatelce předány v kanceláři, ale až následně v autě přímo jejímu tehdejšímu příteli, se kterým však již vztah ukončila. Soud tuto svědkyni považoval za nevěrohodnou a dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že peněžní prostředky nepřevzala. Odvolací městský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti především vytýká soudům, že se nezabývaly její námitkou vážnosti její vůle, když dle svého přesvědčení nedostatek vůle smlouvu o půjčce uzavřít rovněž prokázala.