Genderová rovnost mužů a žen zasáhla i naše jižní sousedy. Rakouská státní hymna se bude zřejmě měnit. Konkrétně text hymny, která má nově opěvovat nejen „vlast velkých synů", ale v zájmu rovnoprávnosti bude přepsána v duchu „vlasti velkých dcer". Tím by byl doplněn čtvrtý verš první sloky a nové znění původního textu rakouské spisovatelky s chorvatskými kořeny Pauly Preradovičové by mělo být: „Jsi vlastí velkých dcer a synů".

Rakušanky se tak daly najevo, že to myslí s rovnoprávností a oddaností své zemi smrtelně vážně a se vším všudy. Od hymny přes povinnou vojenskou službu v armádě. Vždycky byly v dějinách na čele emancipace a najednou jim přímo v hymně upírají zásluhy o vlast. Prosazení jejich emancipovanější verze státní hymny však doposud vždy skončilo na odporu konzervativních a pravicově populistických poslanců - mužů. Nakonec šéf ÖVP, vicekancléř a ministr zahraničí Michael Spindelegger prohlásil v televizi ORF: „Má-li být změna výrazem ocenění žen a jejich práce, pak já jsem pro..." Jen pravicově populistická strana Svobodných (FPÖ) se postavila rozhodně proti a vše označila za „genderistický povyk".

Za povyk bych to ovšem nepovažoval, pokud budu brát vážně popis "velkých synů" Rakousko-Uherska podle Haškova "Dobrého vojáka Švejka", nebo podle každého třetího muže Rakouska ve věku od 17 do 45 let, kteří šli ochotně bojovat za svého rodáka Hitlera a jeho Třetí říši. Své "velké dcery" si proto ženy v textu hymny zaslouží. Hrdé občanky Rakouska se dlouho na tento svůj krok chystaly. Byly rovněž v minulosti v tomto emancipačním ohledu revoluční. Už svátek MDŽ, původně nazvaný Mezinárodní pracovní den žen, poprvé oslavovaly 8. března jako Rakousko-Uhersko v roce 1911. Slavily ho spolu s ženami v Německu, Švýcarsku, Dánsku a Spojených státech amerických.

Feministické hnutí Rakušanek sílilo. Až do přijetí zákona o rovném, všeobecném, přímém a tajném hlasovacím právu bez rozdílu pohlaví v listopadu 1918 nesměly rakouské ženy volit. Pak nastal krach Rakousko-Uherska a paní i dívky si prosadily nový zákon, jenž uděloval volební právo všem Rakušankám od dvaceti let, od devětadvaceti let pak mohli být voleni. Před devadesáti lety se tak poprvé volilo podle nového zákona a mezi kandidáty bylo i 142 žen. Jako první získaly v Evropě volební právo Finky (1906), po nich Norky (1913), Rakušanky byly čtvrté za Dánkami (1915). V Československu získaly ženy volební právo v roce 1920, Švýcarky musely čekat až do roku 1975. ¨

A aby toho nebylo málo, rakouský deník Standard nedávno uvedl, že muži s migračním původem se díky vojenské službě dobře zařadili do rakouské společnosti. Chtěl by proto něco podobného uplatnit také u žen. Vojenská služba je v Rakousku pro muže povinná a trvá šest měsíců. Vznikl ale nápad, aby byla povinná vojenská služba nejen pro muže, ale i pro ženy. Rakouská ministryně vnitra Maria Fekterová ale tento návrh již odmítla. Asi už má emancipace plné výložky. Povinnou vojenskou službu mají mj. v Izraeli, kde musí dívky do zeleného sukna na 22 měsíců. Rakousko je však v poněkud jiné obranné pozici než Izrael. I když, kdo ví, jestli nebude za třicet roků znít místo rakouské hymny jen muezzinovo vzývání k poctě Alláha? Ročně totiž přibude v Rakousku na 30 000 přistěhovalců, z toho je téměř polovina muslimů. V roce 2040 bude v Rakousku podle demografů každý pátý školák muslim, protože tamní muslimky rodí v průměru pět děti, zatímco katoličky jen dvě. A byly časy, kdy stát nabízel 30 tisíc šilinků všem cizinců ze zemí tzv. "třetího koše", když se vystěhují. Jen hluchý se pušky nebojí...